Poslední dobou, zhruba od 10. června jsem odpočítávala dny. Den, dva, tři… Ano, ještě žijí. Ale už tuto neděli, 18. června, jsem si před kostelem sv. Cyrila a Metoděje v Praze řekla sama pro sebe: Už ne. A zase se mi chtělo tak brečet jako vždy, když jen zahlédnu kousek z filmu Lidice nebo Atentátu… Častokrát…
Hudba a tanec. O hudbě už jsem jeden článek napsala. A teď je na řadě tanec… Proč? Protože jsem měla v nedávné době opět jeden velmi intenzivní zážitek. Balet. Nádherný. Těžko popsatelný. Pro některé lidi (obzvláště možná pro muže) nepochopený. Z mé strany uplakaný. Chvění. Balet, ve kterém vidí každý to, co chce vidět. Ve kterém vidí…