Poslední dobou, zhruba od 10. června jsem odpočítávala dny. Den, dva, tři… Ano, ještě žijí. Ale už tuto neděli, 18. června, jsem si před kostelem sv. Cyrila a Metoděje v Praze řekla sama pro sebe: Už ne. A zase se mi chtělo tak brečet jako vždy, když jen zahlédnu kousek z filmu Lidice nebo Atentátu…

Častokrát vidíte projíždějící autobusy, nicneříkající tváře, nové generace a ptáte se, pro co to všechno? Rozhlédnete se kolem sebe a ptáte se, pro co vlastně zachraňovali? Kam se svět vyvinul a jak moc se změnil?

Procházela jsem kolem kola… Starší model. Krásné. Přesně takové, pro jaké si šla tehdy čtrnáctiletá Jindřiška Nováková. Na takovém kole mohl ujíždět Kubiš. Za tuhle pomoc a pro tohle kolo pak Jindřiška zemřela, její sestra, rodiče a další.

Kde jsou ti, co se mohli dožít těchto dnů? Kolik lidí ví? Kolik cestujících z autobusu by při mé anketní otázce považovalo tento čin (i když by o něm vědělo něco víc než jen Lidice) za dobrou a hrdinskou věc?

Měli své životy. Své rodiny. Své ženy, kterých bylo zřejmě povícero (jak to ve skutečnosti bylo už nám nikdo z nich nepoví).

Kdoví, kolik odvahy bych v sobě našla já. Co kdyby někdo na mě vyhrkl: Ty nebo on? Mluv! A já bych neměla čas přemýšlet nad tím, jestli je můj život drahocennější než kohokoliv jiného. Podle mě není. Všech je stejný. Ale co kdyby to byl člověk, kterého miluji? Dnes bych si mohla říct, že bych obětovala sebe. Vždyť je lepší než já a dělá toho víc pro lidi. A hlavně – milujete… Tak nač žít, když víte, že jste mu mohli dát život? Skončila bych tedy? Je snadné dělat silnou. Ale co kdyby to vážně přišlo? Nerozplakala bych se hned, kdybych jen viděla přijíždějící černé auto?

Oni neměli na vybranou. Museli zemřít. Stejně jako milióny dalších. Zemřeli dřív, i když ještě žili, a bojovali. Už ale hodiny předtím museli vědět…

Bezvýchodisko. Past.

Po 75 letech jdete do kostela na mši a venku přes velké množství lidí uslyšíte: „Kdy už to končí?“ V tom okamžiku vám dojde, že pořadatelé se holt na to dívají jinak. Už ať je to za námi. Ať se to nepokazí. Je to povinnost. Ale ten duch toho, proč to děláme? Proč si to připomínáme? Zepředu jsem slyšela jednoho vojáka v uniformě mluvit o tom, jak bude pietní akt pokračovat dál: „Půjdou dolů, nějaký kecy, kecy a pak až tam můžete pouštět lidi.“

Z druhé strany uslyšíte další civilisty, kteří říkají: „Asi jo/asi ne.“ „Oběti.“ „Tolik lidí.“ „Zbytečný životy.“ Ano, tolik lidí… Ale oni byli požádáni o pomoc a vyhověli. Věděli, jaké riziko na sebe berou, a stejně ho přijali.

Jak tedy může někdo říct, že to bylo zbytečné?

Co pak ony památníky? Co nám mají připomínat? Copak slouží k tomu, abychom si připomínali, že zemřeli zbytečně? Nemají naopak ukazovat to, že ti lidé za něco bojovali? Za nějaké hodnoty, ideály, za to, čemu věřili? Ti kluci byli vojáci – dá se jim vyčítat, že splnili úkol? Nebyli to dva, co si naráz usmysleli, že udělají něco velkého a stanou se tak hrdiny.

Spousta lidí začne argumentovat Lidicemi. Ano, na tom památníku před kostelem je také jméno Anny Maruščákové, která s atentátem neměla nic společného, jen uvěřila, že jednomu z odboje pomáhá a poslala vzkaz do Lidic. Tato lež byla neuvážená a velmi hazardní. Ale – jak soudit? Jak soudit něco, čeho jsme my sami svědkem nebyli? Jednali bychom jinak? Tlak okolností je vždy tak velký, že to nelze jednoznačně říct.

Samozřejmě že se vždycky rozpláču, když uvidím film. Když uvidím, jak jdou jeden za druhým na smrt a být na tom místě, vidět onen pomník, vzpomenu si na falešné dopisy dětí… Ale zároveň si vzpomenu na dokument o přeživších dětech z Lidic, kde mi stačilo slyšet jednu z nich otevřeně sama za sebe, jistě i přes jistou bolest v srdci, že atentát byl správný. A když slyším takového člověka, pak si toho mnohonásobně víc vážím. Ta paní si to totiž může dovolit. Ona a její rodina, kterou jí násilně sebrali, na to doplatila, ale stejně zná hodnotu činu a minimálně toho, že Češi se opravdu nevzdali…

V kostele jsem zapálila svíčku, položila ji a kolem sebe uviděla spoustu modlících se lidí. Já však nezapalovala Bohu. Já zapalovala a myslela při tom na ně. Protože Bůh jim v tu chvíli nepomohl. Ale sotva jsem dopsala tuto větu, došlo mi, že možná ano. Možná při nich vážně stál. Vždyť Heydrich zemřel. Splnili úkol. A oni také zemřeli, vlastní rukou nebo následkem boje. Ale zemřeli a nepadli do rukou těm, kteří by je vyléčili jen proto, aby je mohli zaživa stáhnout z kůže. Na druhou stranu, úkryt ani jejich spolupracovníci nemuseli být prozrazeni. Nebo snad zákonitě ano? Bylo to celé štěstí v neštěstí? Svět ovlivňují lidé v něm, nejen Bůh. Snad právě proto jsem myslela jen na ně…

Při dívání se na pokládání věnců mě najednou přepadla myšlenka: chci napůl malého Gabčíka a napůl malého Kubiše. A stejně tak bych chtěla malého Bublíka, Opálku, Švarce, Hrubého a Valčíka. Ale nejen je. Z toho malého bych chtěla vychovat to nejlepší, co ve mně je. Nechci hrdiny. I když si myslím, že svět je potřebuje. Potřebujeme následovat to, co je dobré. Neustále si připomínat, proč jsme, pro co bojovat, a jaké hodnoty chránit. Chci být hrdá – na sebe a jednou i na svoji rodinu.

A věřím, že budu…