Podruhý v životě jsem se probudila (s) pláčem a zalykáním se. Nemohla jsem se nadechnout. Protože už jsem to zažila, ten pocit jsem znala, a tak jsem myslela, že další sen ho zahojí… Zahojil. Jedna noční můra vystřídala druhou… Bez čaje na spaní neusnu…když, tak za hodně dlouho. Ale aspoň po něm nemám zlý sny….
Tády tády dááá! Další natáčení za mnou, ale – opět! Nespokojenost sama se sebou. Nevím, jestli mám problémy s pamětí, nebo jestli se zkrátka jen dostatečně nepřipravuju?! Klapka – kamera jede – akce! ,,Něco něco něco něco..ouč…pardon…omlouvám se.“ ,,Nevadí, jedeme znovu!“ A už jsem to řekla přesně. Ale nevěděla jsem, proč to říkám. Tak…
Uzavřená. Ale ne uvězněná! Motivace. Chuť. Zaujetí. To všechno teď musím najít. A protože se rýmuju, trochu si zaveršuju… O horku až zvadnou třásně pak složím básně o tom, že neucítím nic protože venku je zas strašnej hic vedro, teplo, vélka hicna možná pomůže písnička dobrá nálada mě polije když vodou mě…