Tády tády dááá!

Další natáčení za mnou, ale – opět! Nespokojenost sama se sebou. Nevím, jestli mám problémy s pamětí, nebo jestli se zkrátka jen dostatečně nepřipravuju?!

Klapka – kamera jede – akce!

,,Něco něco něco něco..ouč…pardon…omlouvám se.“

,,Nevadí, jedeme znovu!“

A už jsem to řekla přesně. Ale nevěděla jsem, proč to říkám. Tak moc jsem se soustředila na to, abych to vůbec řekla celý, že jsem moc neřešila obsah.

V hlavě mi běží: sakra, takhle by to být nemělo! Tu druhou větu už dáš napoprvé. Neboj se nic! A hlavně se nestresuj!! Všude je hodně lidí, dívají se na tebe kolemjdoucí, musí se spěchat, protože je všude ruch z nádraží, od lidí… V klidu!

Klapka – kamera jede – akce!

,,Něco něco něco něco..á, sakra…omlouvám se moc.“

Jasně, tak teď jsou určitě všichni nešťastní a naštvaní, že si mě vybrali, že nejsem tak dobrá, tak tvárná, šikovná… Beztak si říkají: Hmm, tak tuhle příště ne! Au au au!

Největší podrazák? Já sama. 

Ale jinak to bylo báječný, úžasný a nabíjející… Moc děkuju za příjemné dopoledne za poslední dobu. A vůbec za všechny podporující a milé lidi…

Mimochodem, čím dál víc se podivuju, koho všeho vidím na ulici… Někdy si říkám, že je asi naprosto normální, že je každej druhej o(d)barvenej na nějakou nepřirozenou barvu, vypadá co nejvíc tak, aby byl unisex atd.

Takhle, ať si každej chodí jak chce, kam chce, dělá co chce.

Ale řekněte mně, proč si připadám já jako ta, co je špatně?

Sakra, chtěla bych aspoň rozeznat, s kým se bavím!

Uf, ještěže nejsem známá osobnost a za pár dnů se nemusím veřejně omlouvat za to, co jsem napsala…

A taky mi přijde dost děsivý, že lidi, co tu celou dobu byli, tu už najednou nejsou, a je to tak rychlý a náhlý…

Někdy je mi fakt smutno…

Pokoj vám…

Jinak v práci je to pořád stejně na nic… S tím rozdílem, že jako to „nic“, jako méně než „nic“, si přijdu já sama.

Pro všechny, co se někdy i dva metry ode mě ptají OSTATNÍCH, jestli tam ještě pracuju, tak ANO, do konce září. A co dál? Nevím.

Necítím se jako oběť – odcházím pryč, a za svůj život si zodpovídám jen já sama. Necítím se ani ublížená. Jen naštvaná sama na sebe, že si nechám líbit to, co by k jiným nešlo. A není to o nikom jiným než o mně samotné. Zklamaná z falše a přetvářky, z nemožnosti komukoliv důvěřovat.

Ale co bych chtěla? Je to tak všude. Takže když je to tak, zavřu se nejspíš doma s dostatečnou zásobou brambůrek, s lidma nebudu ve styku a počkám až doma uschnu, zvadnu a zlomím se vejpůl jako ta růže v zimě…

PS: Svátky neslavím, protože já si svoje jméno nevybrala (takže spíš by měli dostat poděkování rodiče), ale přesto všem případně děkuju za přání! A když už to tak krásně vyšlo, sobě a všem přeju zázraky a štěstí nalezené všude tam, kde ho hledáte.