Nikdy bych nečekala, že hraní pro děti bude opravdu tak těžký.
A víte co? Je. A fakt že moc.
Brzké ranní vstávání doprovází rýmička, bolení v krku, potom přijde chvilkové nadšení a nabuzení se, protože nikdo přece nesmí nic poznat!, pak spaní v autě vedoucí skoro až rovnou do postele. A tak každý den.
Pořád mi to ale víc dává než bere a hlavně mě to těší. Takže děkuju tam nahoru…
Ale! Jeden z mých volných dnů jsem využila tak produktivně, že se o to s vámi podělím. Vyzvedla jsem všechny dárky, které jsem z auta mimo spánek objednala, rovnou jsem je i zabalila s vědomím toho, že pak už na to nebude čas (a možná hlavně energie), udělala jsem si oběd, dojednali a vyřešili jsme s pánem výměnu vodoměru, poklidila jsem a byla jsem nakoupit suroviny na výrobu domácího Baileys a vaječného likéru. Obojí hotovo čekající na své nové břišní majitele.
A pak?
Pak jsem si pustila Martu Kubišovou, takže nejen že jsem si ty písničky pouštěla pořád dokola a zpívala si u toho, ale když začalo hrát Ring-o-ding, vrátila jsem se do dětství. Když jsem ji slyšela tehdy poprvé, hned jsem si ji zamilovala. Představovala jsem si, kde žijí zvonkoví lidé, kteří všem pomáhají…jejich vůně, barvy, obličeje… Pohádková písnička, která není pohádková. Je kouzelná. Když zavřu oči, jsem znovu tam. A znovu toužím být zvonkovým dítětem nebo alespoň takového potkat. A tak jsem zažehla všechny svíčky v bytě, všechna světýlka, vytáhla bublifuk a začala jsem si jako dítě vyrábět bubliny. A bylo mi tááák dobře.
Jedna větší jak druhá! Teď! Tahle! Ne, tahle je ještě větší! Zkusím ji chytit! Ha! Mám je! I několik zaráz! Mám jeee!!
Nedávno se mě jeden kamarád zeptal, jaký mám plány na příští rok.
Nemám plány. Mám jen přání být šťastná. Ať to přinese cokoliv. I to, co se naplánovat nedá.
A právě tehdy měla každá z těch bublin svoje poselství…každá z nich byla jedním přáním.