Minulou sobotu proběhlo slavnostní předání české filmové ceny Český lev. Jako každý rok, nenechala jsem si to ujít. U televize s brambůrkama…

A opět jsem si představovala, jak tam jednou budu stát já. Nebo alespoň sedět v hledišti.

Nebo raději ne?

Ou…oukej. Stále se to ve mně bije… Jdeme dál!

Potom jsem viděla film Chyby. Viděli jste? Nebudu psát, jak to skončí, aby ti, co to neviděli, nebyli případně ochuzeni… Jak sám název napovídá, je to o lidských rozhodnutích, která se mohla postupem času ukázat jako chybná. O vyrovnávání se s přítomností, o lidech kolem nás, o předsudcích…

Myslím, že je velmi smysluplné poukazovat na to, jak stále hodně platí předsudky ve společnosti. Jak velmi a rádi soudíme a odsuzujeme, aniž bychom druhého dobře znali, a věděli, co je k jejich činům vedlo. Jak neodpouštíme to, co nemáme právo odpouštět.

Odpustit si vlastní chybu musí člověk jen sám sobě. 

Ale co se mi na tom filmu líbilo nejvíc bylo, že před svou minulostí neutečeme. Můžeme se přestěhovat, můžeme chtít před tím utéct, můžeme si myslet, že někde jinde bude líp, ale minulost nás vždycky dožene. Protože k nám patří. Protože je naše. A tu jako takovou musíme přijmout a naučit se s ní žít. A když ji přijmeme, tak nás předsudky a soudy jiných možná už tolik nezraní…protože my víme.

A my jsme si pro sebe přece tím nejdůležitějším člověkem.

Kdo nechce, stejně nikdy nepochopí…