Poslední týden se nesl v duchu práce. Práce, natáčení, práce, natáčení atd., v pátek výdech a o víkendu největší. Potřebovala jsem být sama a nadechnout se.

Natáčení bylo skvělý. Dotáčel se další studentskej film, kterej jsme měli roztočenej z května. Moc se těším, až bude venku, ale to bude chvíli trvat.

Bylo zvláštní, jak v kombinaci s prací, i přesto, že v podstatě já jako herečka tam nedělala nic fyzickýho, nic jsem nechystala a o nic jsem se nestarala, jsem se neskutečně vyčerpala. Bohužel mám pocit, že je to z velký části prostředím v práci.

Je to zvláštní, ale i když už se ví, že tam budu končit – a jo, vlastně, zapomněla jsem vám to říct, jen se řeší otázka kdy a pak tadá zase dál (byť nevím kam) – cítím se tam pořád hodně svázaná… Bohužel mi tím pádem ani to natáčení nedodalo energii…sice jsem vděčná, že jsem byla mezi úplně jinýma lidma v jiným prostředí, ale jakmile jsem se vrátila do práce, byla jsem zase tam, kde vždycky… Pod nějakou pomyslnou kontrolou (a asi jen mou vlastní), hledáčkem, jestli se dost na všechny usmívám, jestli jsem na někoho náhodou neudělala nějakou pózu, která se někoho dotkla, jestli jsem náhodou neměla zrovna špatnou náladu, a tisíc dalších jestli. Protože věřte nebo ne, ale jsou lidi, kteří mě nemají rádi, protože jsem na ně prý byla třeba jednou protivná. Protože, světe, div se, nejsem stroj.

A já jsem si tak vlastně celkově uvědomila, že se spíš cítím pod tlakem, že zaujímám pózu tak, aby všem ostatním bylo dobře, ale nehledím na sebe. Pak se kontroluju v určité společnosti tak, že chci kolikrát něco říct, ale nakonec to radši spolknu nebo řeknu úplnou blbost.

Vlastně se s tím hodnocením asi nějak potýkám celej život. Na herectví se prý nehodím, protože na to nemám dost ostrý lokty. Což je pravda, ostrý lokty fakt nemám. To, že mám nějakou empatii, je mi evidentně k ničemu. Ale víte co? Mě štve často něco. Nespravedlnost, dolejzání někomu někam, předstírání lásky, vtíravost, využívání dobroty lidí – to je ale obecnej jev. To s herectvím nemá nic společnýho. Znamená to, že budu trpět v každé profesi?

Což teprve, když vypadám jako šmudlík, tak proč by to na mě někdo nezkusil, jestli jsem dost hodná, jak vypadám, a může mě k něčemu pro svůj prospěch využít? Víte, co to znamená? Že mám teď tak nějak pocit, že bych měla nějak obhajovat, že mi v určitých situacích nejde o nějaký materiální hodnoty, nebo ne že bych nechtěla pomoct nebo vyhovět, ale jde mi třeba jen o spravedlnost, slušný nebo férový chování (zároveň i moje zastání), ale výsledek z toho je, že se z toho já cítím špatně, a že si už do budoucna dost možná u těch lidí neškrtnu?! To je přece šílený!

Někdy mám opravdu pocit, že se svět naprosto zbláznil. Kdo určuje tahle divná pravidla??

Nevím, proč jsem si zrovna tuto cestu vybrala. Je možný, že nakonec půjdu úplně jinudy, možná to opravdu pro mě není… Někdy mám pocit, že si v životě vybírám všechno to, kde něčeho nemůžu víc dosáhnout. Jakože si vybírám nereálný cíle a mým celoživotním údělem je pak být zklamaná, že se to neplní… Je to taky jako se vztahy, když si vybírám někoho, koho nemůžu mít, kdo mě nechce nebo někoho, kdo není ten pravej. Je to opravdu zvláštní…

Na druhé straně, přece nic není nemožný, no ne?!

Co je ale důležitý je umět nechat věci plynout a věřit, že o nás bude postaráno. Nevím, kde se vzalo, že dnes člověk lpí výhradně na materialismu a na strachu, že něčeho nebude mít dostatek…

Poslouchala jsem jeden zajímavej podcast o výchově dětí…a tam bylo celkem trefně poukázáno na to, že se ve školách učíme všechno…chemii, matematiku, obory, který třeba nikdy nebudeme potřebovat. Ale absolutně se tam neučí něco z psychologie (okrajově asi ano, asi v občanské nauce?), ale pán to hodně přeháněl, mluvil o sebevědomí, o předmětu, jak se mít rád a tím pádem mít rád druhé, o laskavosti, trpělivosti, píli, snaze… Já si nemyslím, že by toto měli dětem předávat učitelé, myslím, že by to mělo jít od rodičů, ale jakoby toho dnes nebyli schopni nebo jen zcela výjimečně. Vlastně je mnohem jednodušší nechat vyrůst OSOBNOST, která si jde za svým a nevidí napravo, nalevo. Ale když to nemají od rodičů, třeba by to ve školách mělo ten správnej efekt. Protože je pravda, že dřív to možná nebylo potřeba, ale dneska by to možná dobrý bylo. Právě proto, kam jsme se jako lidstvo posunuli. A jak moc se díky internetu vytrácí osobní kontakt a nějaká schopnost komunikace. A především to krásný slovo: LASKAVOST.

Protože tam to všechno začíná a taky končí…