Abyste věděli, že to s vámi myslím vážně, dnes se vám trochu otevřu… Teda, ne tak úplně já… Vlastně, já ano, ale „já před 10 lety“. Už je to doba. Ale číst si znovu ty pocity po 10 letech ve mně vyvolalo další zvláštní pocit, že k nim mám kolikrát blízko ještě i teď…

Pokud jsem vás tedy už nestačila odradit svým první příspěvkem, tady je slibovaný úryvek…

„Nepůjdu k dědovi a babičce, jak jsme byly domluvené. Večer za mnou přišel bratr, ukázal mi čokoládu, kterou mi děda poslal a řekl, že byl smutnej. Tak to na mě všechno padlo. Začala jsem si říkat, že se mi ve škole nedaří, nemám ani nejlepší kamarádku. Když jsem mamku prozvonila, aby přišla, a já jí to všechno mohla říct, přišla po nějaké chvíli a akorát mi řekla:“ No, co chceš.“ Odpověděla jsem radši, že nic a odešla. Brečela jsem ještě víc. Když jsem to potřebovala, tak se na mě vykašlala. Zůstala jsem napospas samotě a výčitkám, že jsem nešla dědovi popřát. V tu chvíli se nenašel nikdo, kdo by mě obejmul a vyslechl. Stalo se přesně to, co jsem nikdy nechtěla. Zůstat sama, být sama s výtkami, jak jsem špatná, sobecká, rozmazlená, hloupá. Ale to přece nejsem já…“

…ale to přece nejsem já… Opakuje se mi v hlavě. A jaká tedy jsem?

V tomto malém úryvku jsem vykreslila moji rodinu jako absolutně netolerantní a snad i bezohlednou vůči mně. Dnes ale moc dobře vím, že to maminka se mnou neměla jednoduché, že jsem byla pubertální, sebestředné děcko a potřebovala jsem spoustu pozornosti.

Dnes mi dochází a je mi líto, že jsem tehdy kvůli něčemu malichernému nepřišla na oslavu dědových narozenin, protože to na dlouhou dobu byly poslední narozeniny, kterých jsme se ve spojitosti s babičkou a dědou zúčastnili. Naše rodiny se přestaly vídat. Až teď, po tolika letech jsme se zase viděli. Jen oni a my, jejich vnoučata. A děkuji za to…

Teď zpátky k mé průpovídce, že některé ty myšlenky v deníku před 10 lety vyslovené cítím i dnes. Ano, cítím. I dnes občas cítím samotu, někdy tu dobrou, kdy jsem ráda sama, a využívám ji například k tomuhle psaní, jindy se ta samota mění v pocity méněcennosti a strachu z toho, že mě všichni opustí a opustí mě právě proto, jaká jsem špatná, sobecká, rozmazlená a hloupá.

Ty pocity jen tak něco nevyvrátí. Strach nejde někam zavřít, nejde ho zamknout, nejde s ním nemluvit. Strach je a objeví se vždy, když o sobě zapochybujete. Já to dělám celkem často, a tak ten strach chodívá kolem mě a vyčkává. Dá se s ním i mluvit, ale hlavně se s ním dá pracovat.

A teď možná ta konečná odpověď na to, proč jsem se rozhodla psát veřejně přístupný deník, který může kdokoliv komentovat a případně shazovat jeho i mě. Je to také z toho důvodu, že se skrze to snažím pracovat právě s mým strachem…