Je to tam!

Nevěřila jsem. Tolik jsem se bála rozkliknout mail… Pořád tomu nemůžu uvěřit, ale ten casting z minulýho týdne fakt vyšel!

Ne, neuvidíte mě v televizi. Ale máte-li děti, pak možná v internetové televizi pro děti v nějaké menší epizodce. Ale, ať nic nezakřiknu! Uvidíme!

A pak to vystoupení s folklorním souborem. Taková tréma jako nikdy.

Jdu na jeviště. Předtím se rozhlížím po šatnách, kde mají svá místa herci a herečky, kterých si moc vážím.

Nervózní z prostoru, z lidí kolem, z očekávání, které bylo největší právě ode mě samotné. Mnohdy jsem na sebe fakt moc přísná. Nejsem zpěvačka, nemám techniku, a přesto jsem od sebe vyžadovala stoprocentní výkon soustředěný na zpěv a mini choreografie (ale opravdu mini). Přesto pro můj mozek, kterej není zvyklej na to pamatovat si jakýkoliv pohyb, to byl skoro zázrak, že zrovna to se mi povedlo líp než zpěv.

Snad proto, že hlas je někdy těžký ovládat. A já ho v ten moment neovládla. Tréma a strach ovládli mě. Přitom to ani zdaleka nebyla první zkušenost, kdy jsem stála na jevišti v divadle, a to se toho ode mě očekávalo mnohem víc. Ale bylo to poprvý v Praze, v Dejvickým divadle, s lidmi, který obdivuju pro to, co umí a dělají tolik let. A v hlavě ten silnej pocit, že nechci zklamat.

Nechci! Nechci!! Nemůžu!!!

Zklamala jsem, když tam pár tónů nebylo úplně čistých?! Když jsem měla tři zkoušky?!

Ne. Aspoň ne sebe. A to je to nejdůležitější. A podle reakci ostatních ani je ne.

Naopak mě to učí větší lásce a trpělivosti k sobě samé.

Pac a pusu zas příští týden a mějte se rádi.