Žijící v představách

tři knihy na stole

v osudech zasněná

každý den budí se

Toužící po lásce

srdci mráz

hlavu dát oprátce

duši hráz

Táňa, Manon, Stázi

zašlé odlesky slavných jmen

vryly se jí pod kůži

lačná slova: Carpe diem!

Ač o tolik starší

stále v hlavě má

své sny nevědoucí

s láskou objímá

Miluje, kdo klid jí vzal

v duši si postýská

tužkou píše vzkaz

jenž záhy roztrhá

„Přijď a nikdy neodejdi

slib, že stát po mém boku

takovou, jakou přeji si

chceš do mého skonu“

Před ní utíká

kvůli tobě

ta slova prokletá

mizí ve tmě

Ohlédnuvší spatříc jej

pláč v ní vyvolá

nářky vzpomínek

naděj umírá

Krásná tvář jí říkají

tolik smutku ukrývá

kolik touhy utají

tolik slova marnivá

Touha zrádná je

ramena, ústa zdobená

zpívat, tančit chce

nohy, ruce semklé má

Její tvář si vzal

z bezesné lásky své

z obrazu, co maloval

zbyl stín mu žel

Nikdy nenaplní, co prázdné

zůstat má

štěstí očí zaváté

náhle usíná

Pohřbila sny o lásce

city neopětuje

o velké a jediné

arci neexistuje

O světě nechce slyšet nic

o krutosti, vzdeších polštářů

pomíjivost slávy, hotel Ritz

krutost všedních dnů

Srdce neotevře, komu má

své sny jako střípky pozbyla

v srdci, v duši zavřená

nová ledu královna

PS: Na základě obrazů, co vidím v hlavě, na základě hudby, co slyším ve svém srdci. Já sama jsem jen zpola (možná) tímto obrazem!