Odteď o jeden další volný večer v týdnu míň. Středeční večery budou opět po dvou měsících patřit pravidelně mé milované francouzštině, kterou se učím pořád znovu a znovu od začátku. Ale myslím, že tady by se mi mohlo rekordně podařit jít i o něco dál! Těším se a mám zase chuť do učení. Třeba se jednou dočkám i toho, že budu moct plynule mluvit…ale to nepředbíhejme.

Je to malinko zase spojený i s tou touhou někam odjet… Ale to taky nepředbíhejme!

A včera casting do studentskýho filmu. Kdyby to vyšlo, skáču radostí do stropu, protože takhle fajn lidi jsem dlouho nepotkala. Ale kdyby to nevyšlo, tak jim stejně budu držet všechny palce, co mám.

Jinak hodně všeho. Hlavně hodně práce. A všeho kolem taky. Nezlobte se, ale já musím…

Nemyslím si, že pomoc se týká obecně nějaké charakteristiky národa nebo nějakého semknutí se. To je vždycky individuálně o lidech. Co nám však jako národu hodně chybí je střed. My jsme holt buď tak nebo tak. Kdo pomáhá, pomáhá moc a je blbec, a kdo nepomáhá moc nebo nepomáhá vůbec, je taky blbec.

Pamatujete se? S covidem to bylo úplně stejný. Buď nosíš roušky a očkuješ se = jsi blbec, nebo nenosíš roušky a neočkuješ se = jsi taky blbec.

Nebo další příklad kohokoliv z řady umění: máme ho rádi, dokud ho ale není moc, v ten okamžik ho začneme nenávidět a prskat na něj, jak se nám zošklivil. Jinde po světě fanoušci jezdí za svými oblíbenci, aby je mohli vidět, a my tady po nich, když se nám přejí, hážeme kamenem.

Nic mezitím. Pokud je pro náš národ něco specifický, tak to rozhodně není semknutost ve vyhrocených situacích.

Na tohle bych si spíš dávala pozor. Jen ukazujeme prstem na viníky, značkujeme a soudíme.

Ale jako národu se nám úplně vytratil jakýkoliv dialog. Jestli tu teda vůbec kdy byl…