Stala jsem se součástí příběhu, kterému jsem mohla jen přihlížet. V tom snu na zemi ležela žena. Nemohla se hnout. Neudělala krok, neotočila se, nemohla na sebe jakkoliv upozornit. Strnule ležela jako ochrnutá. Při bližším pohledu šlo vidět, že pláče. Jedna slza stačila zaschnout a už se hned objevila jiná.

Neurčitá postava došla k ní. Chtěla ji zvednout a až v ten moment jsem viděla, že ta žena žádná pouta neměla, jak jsem si původně myslela…

Ta žena mě v myšlenkách zavedla do jejího světa. Stále ležela, ale přitom jsem v hlavě sledovala obrazy a pocity, které se v jejím životě odehrávaly. Viděla jsem obyčejnou holku, necelých 16 let, normální puberťák, řeklo by se. Mívala chmurné nálady, bývala přehnaný snílek, často plakala, ale prošla si vším, čím tehdy asi měla… A pak…nalítla. Hloupě. Uvěřila tomu, že není dost dobrá, přišla o poslední kus sebevědomí a už se jí ho nepodařilo vrátit. Snažila se z toho dostat láskami, které však nebyly nikdy uskutečnitelné, snad ze strachu z lásky, ze strachu z ublížení, nebo snad ze strachu, že by ji nikdo nechtěl. Nechala si lhát, ubližovala si, myslela si, že to k ní přišlo za trest.

A čekala. Čekala dlouho, než se našel člověk, kterému se chtěla otevřít. Chtěla s ním mluvit, být s ním, zažívat to, co předtím nemohla. Chtěla mít toho, kdo ji bude nosit na rukou, když ten před ním udělal opak. Toho, co znala ze svých představ a snů, toho, co za ní poběží až na světa kraj, toho, co jí bude dokazovat svou lásku činy, toho, co si ho už konečně zaslouží, protože když si jí nevážil jeden, ten další už určitě bude. Není přece hloupá a pro nic za nic by tak dlouho nečekala?!

A opravdu. Do jejího života vstoupil. Přála si lásku, a tak ji konečně po letech dostala. Vymodlila si ji, jenže si zapomněla přát, aby to byla láska šťastná. Z komplexů z dřívějška, kterých se neměla jak zbavit, se potřebovala ujišťovat, že ji má rád, že to s ní myslí vážně. Jenže přišel čas, kdy mu to přišlo otravné. Občas jí lhal, něco zatajil, semtam slovně něco vrátil. Najednou to nebyl ten „vymodlený“. Byl to ten, koho nezajímala její duše. Když volala o pomoc, nedostala ji – měla se přestat litovat a víc se snažit.

A pořád věřila. Doufala, že i ona uvidí, jak si jí váží, jak bude překvapená, že na ni myslí. Nebyla. A tak jen ležela, rezignovala, nic neříkala. O její potřeby nestál. Říkával jí, že s ním hrála hru, ale nebyla to hra. Chtěla jen, aby jí pomohl věřit…

Místo toho se jí všechno vracelo jako bumerang. Pomoct mu s ničím nemohla, protože byla ošklivější než jiné, co znal, při akcích s více lidmi si připadala nemožná a těžko mu pak uměla být vděčná. A tak čas trávil s jinými, žádné výlety, procházky. Vnitřně umírala a ptala se, proč tolik chtěla být ve vztahu, když je to tak jiné?

Cítila bezmoc. Utekla. Stála s výhledem do neznáma, před ní propast. Chtěla skočit. Už už nakračovala, ale v tom si to rozmyslela. Jen pohrozila všem. Ale stejně nejvíc sama sobě. Vše se jí rozplynulo. Sen o lásce, o ní samotné, o práci, o překonání strachu, o rodině, sny o tom, jak má kolem sebe lidi, co jim stojí za to. Co s ní rádi tráví čas. Jenže toto všechno chtěla a zároveň jim to neuměla dát.

Nechtěla se litovat. Věděla, že se někde stala chyba, že její život nabral špatný směr. Že přestává vidět…

Jediné, co jí poslední dobou činilo šťastnou, byla jízda autem. Po ničem netoužila víc, než jen sednout do auta a ujet. A tak si takové jednou alespoň půjčila. Jela, přidala plyn, umírala blahem při své nedotknutelnosti…

Zase jsem ji viděla ležet na zemi jako v poutech, která neměla. Tentokrát měla oči suché, jen…kolem sebe kaluž krve.

Silně jsem začala křičet a v tom…sen skončil.

Ale realita ne…

„A my se k sobě hodíme?“

Nastěhovala jsem se, abych poprvé z jeho úst naprosto chladně uslyšela:

„To fakt nevím.“

Uvěřila jsem pohádkám…naivním snům o lásce…

Nechcete jít pryč, ale zároveň víte, že mu na vás nezáleží – zůstanete-li, nezůstanete. Že už asi opravdu není pro co bojovat. Nedokázala jsem nedůvěru vyrvat i s kořeny.

Idiotka.