Někdy mám pocit, že za mnou stojí…

Co odešel, zklidnila jsem se… Ne moc, ale trochu ano.

Byla jsem přijata do nové práce. Bylo nás dvanáct a čtyři nás vzali, a to ačkoliv mě předtím různí spíše odmítali. Řidičský průkaz – zkouška na poprvé zvládnuta.

A tak mám konečně pocit, že to není zbytečné, nic z toho, co dělám a o co se pokouším.

Až na vztahové záležitosti se mi daří jako nikdy předtím. Jsem účastna festivalu, za kterým názorově stojím, baví mě, přijde mi dobře vymyšlený a navíc mám možnost spolupráce s velmi vzdělanými a inspirujícími lidmi. Dostala jsem šanci pohybovat se mezi lidmi, o kterých jsem si myslela, že k takovým nikdy patřit nebudu, nemůžu. A najednou mám já být jedna z nich. Vyzkoušela jsem si to teď na akci, kde jsem byla schopna řešit situace s klidem a rozvahou. Věděla jsem si rady (nebo jsem alespoň měla ten pocit). Zapojovala jsem mozek, o kterém občas pochybuju, že ho vůbec mám.

Zkrátka a dobře se se mnou něco stalo. Kus nového sebevědomí, o kterém se mi ještě před rokem mohlo jen zdát.

Najednou vím, že mě toho tolik nezaskočí, a že si umím poradit.

Že mám na víc.

Že jsem právem součástí týmu.

Že mám právem řidičák.

Že jsem šikovná.

Že jsem nikdy jinou zkoušku snad na poprvé nedala.

Že je na mě tak pyšný ten, koho jsem si pustila tak blízko.

Přitom bych si tak přála, abych si nenašla vzor z domu. Aby i táta z vlastní zkušenosti někde tam nahoře věděl, že pokud chci rodinu, tak s mužem, který je rodinný typ, protože jinak nebudeme šťastný nikdo. Kéž by mi ho přitáhl nebo nechal uvěřit tomu, že je to právě on… A to ačkoliv mě od toho mnohé hlasy zrazují