„Všecko neeej!

Hodně štěstí

zdraví

a abych nezapomněl, tak taky to…zdraví…spokojenost…

Však to znáš!“

Díky, díky, díky!

Tzv. můj den pomalu končí a já sedím a přemýšlím, jak jsem svoje narozeniny slavila. Musím říct, že poslední čtyři roky ani jednou tak, jak jsem předpokládala, či čekala.

2017 – v Bretani s kouzelnými prarodiči, přesladkou palačinkou a svíčkou jako třešničkou na ní, daleko od rodiny a těch, které jsem milovala.

2018 – v Brně, kde jsem jednoho z těch milujících málem trefila svým mobilem (ne, mobil to toho večera nepřežil, on ano)

2019 – v práci, plna zvědavosti, jak zvládnu přechod do cizího města, jak se rozloučím s nejbližšími, jak se mi bude odcházet, a co mě tam čeká… Plna očekávání a tužeb, které posléze zcela předčily realitu…

To mě dovedlo k otázce zamyslet se nad tím, jak chci své narozeniny vlastně slavit?

Ač mě prvotní dojmy ubezpečovaly o tom, že bych narozeniny chtěla slavit nějak normálně, třeba výletem do Paříže, soukromým ohňostrojem nebo koncertem mé oblíbené kapely, uvědomila jsem si že to, co dělám, se automaticky odráží na všem ostatním, tedy i na tomto jednom dni, který patří oslavě toho, že jsem se narodila. Každý den je důvod k oslavě. Protože jsem, protože můžu, protože chci a uvědomuju si hodnotu času, který tak letí. A už nechci ztratit ani den.

Děkuji všem, že mi tolik přejete!