Jeho představitelem byl pro Hrabala například grafik Vladimír Boudník, který „vždycky si zvedal laťku tak, aby usiloval o zakázané, který sám sebe hnával do mezních situací, aby tak nabral sílu a mohl dělat to, co nechtěl.

Zdál se mi sen…tak živý sen. Přišel mi v něm dopis, kde stálo „přijata„. A tak naposledy zkouším školu. Chtěla jsem ji zkusit už před pěti lety naposled, dokonce jsem tu o tom i psala, ale nakonec jsem tam pod vlivem mnohých okolností nešla, ale teď jsem se rozhodla, že naposled půjdu. Nic od toho nečekám, s ničím nepočítám, snad jen ten můj velkej komplex uvnitř nějak porazit nebo aspoň utišit…

• Kdybych byla z muzikantské rodiny, hrála bych na všechny nástroje světa. Každej nástroj by představoval jinou barvu. A přesně tak by vypadal i můj život. Barevný a pestrý.
• Kdybych byla z umělecké rodiny, nebála bych se fantazie. Uměla bych si hrát, protože bych věděla, že nikdy nic není špatně.
• Kdybych měla dost odvahy, měla bych se doopravdy ráda.
• Kdybych se měla doopravdy ráda, věděla bych, co je láska.

A přesto děkuju za vše, kde jsem a kam jsem se narodila. Protože přesně to jsem si vybrala.

Chci vám nějak říct víc?

Ani ne…

Únava z pracovního kolosu, z přemýšlení nad budoucností… Co bude? Můžu mít tisíc výkladů, rad a názorů, ale jen na mně je, jak se rozhodnu. Ale víte co?

Je to cesta. Vždycky.

PS: Krásný Velikonoce! A věřte svým snům!