Přijde mi to nedávno, kdy jsem věděla, že mě asi přijímají do Baletu Národního divadla na pozici Tajemnice umělecké správy.

Stála jsem na nábřeží a říkala si: Tudy teď budu chodit do práce. A zadívala jsem se na Pražský hrad.

Byla jsem hrdá. Tak hrdá. Měla jsem pocit, že můžu všechno. Že mě čeká jenom to dobré. Že tím nejhorším už jsem si prošla. Pocit radosti vystřídal pocit čehosi neurčitého. Covid. Bylo to jako znamení. Snažila jsem se to brát jako osud, že si mám vyřešit svoje vztahy, pročistit mysl a zastavit se. A pořád jsem pracovala a hlavně jsem mohla pracovat, na rozdíl od jiných. Cítila jsem vděčnost, ale zároveň i vnitřní rozkolísanost. Jako když autem najednou najedete do skleněnýho baráku. Něco se začalo bortit.

Čím dál míň jsem se těšila do práce a čím dál víc jsem byla frustrovaná.

Až ze mě po nějaké době celkem nečekaně vypadlo: Já už nemůžu.

Nedokázala jsem to úplně pojmenovat. Jen jsem věděla, že to nezvládám. Že to takhle nechci. Cosi ve mně se hodně bouřilo. Občas jsem šla natáčet, občas fotit. Měla jsem pocit, že když už chci s kreativitou skončit, vždycky přišlo něco, co mi podalo tu pomocnou ruku a pošeptalo: Ne, ne ne. Nedělej to! Je to tvoje cesta!

A tak se mi půl roku rodil v hlavě nápad, že odejdu. Až jsem to oznámila v práci, kde se to se mnou dalšího půl roku táhlo.

Strach z neznáma, strach z nejistoty, opět nepřijetí na umělecké školy. Nechápání toho, co mám vlastně dělat?! Kdo co po mně chce? Abych se po třicítce pořád chodila ztrapňovat před nějakou komisi na školu a tvářila se, že mi to nevadí? Že chci tak zoufale na sobě pracovat, ale není mi to umožněno? Nebo abych doufala, že mi někdo dá náhodou šanci, ale přitom vím, že takových za mnou (i přede mnou) čeká dalších tisíc?

Tolik se bojím, aby mě to nepohltilo. Abych nezůstala sedět doma na zadku. Abych se nezačala litovat. Ale to ne. To nebyl účel…

Věřím v něco vyššího. Že jsem musela odejít, protože jinak by nemohlo přijít to, co tam někde na mě čeká.

Zůstanu stát. Ať se děje, co se děje. S hlavou vztyčenou chci jít dál do neznáma. A uvidíme, co ta cesta přinese.

Vždyť přece cesta je cíl.

Tak držte palce jako já vám!

Děkuju za krásná rozloučení, přání upřímná i neupřímná, za objetí i neobjetí, za lásku, i nelásku, prostě za všechno!