Učím se, učím, a ty spíš…

Pohádku už skoro umím, příští týden máme zkoušky a už jsou první představení, tak nám držte palce!

Jela jsem po hodně dlouhé době do Brna vlakem, ale krásným! A dokonce od Českých drah. A představte si, žádný zpoždění, čistej vlak, všechno skvělý.

A co víc, po cestě jsem viděla výpravčího v uniformě a já vám musím říct – to bylo tak dojemný tam vidět toho pána stát. Hrdě. Rovně. V krásné uniformě. Čekal na perónu a čekal, až vlak odjede. A já se za ním dlouho ještě dívala…

A najednou jsem si tak říkala:

Není to krásný, když jsou lidi lidmi? Nenahradíme je. Jejich postoj. Lásku k tomu, co dělám. Odhodlání.

V Brně mě toho ale čekalo mnohem víc…přátelská setkání, která mi dodala odvahu a spoustu radosti. A hlavně vědomí, že vím, kde jsem doma. A že se mám kam vrátit. A že mám zázemí, po kterém jsem vždycky toužila.

A pak to nejvíc…začal padat sníh.

A v tom období já nejvíc vzpomínám. Hodně vzpomínám…