Včera jsem se šla projít.
V lese je harmonie. Klid a ticho. Jen šumění nedalekého potoka, ptáci a zpěv.
Jenže mi to ticho přeruší člověk…ohlédnu se a za mnou jich jde dalších asi pět… Protože příroda je tu přece pro všechny… I přesto stihnu krátkou modlitbičku směrem k lesu a k nebi.
A příroda jen volala:
Proč si nevěříš?
A jak si mám věřit, když nic neumím v porovnání s jinými? Nic pořádně?!
Všechno má svou oběť! Chceš hrát? Hrej! Do roztrhání těla! Chceš hrát? Hrej!
Nemám sílu. Všechno, kde stojím, je vydřený. Proč se nikdo nedívá, co je za tím, a jen poučuje, jaká mám být?
Na ostatní nehleď. Každý má svou cestu.
,,Buď odvážná a laskavá.
Viděla svět takový, jaký by mohl být, kdyby k sobě lidé byli laskaví.“
Jsem vysazená na americký pohádky, většinou se mi moc nelíbí… Ale náhodou jsem viděla novější verzi Popelky, která mě dojala tak, že u toho pokaždé, když to vidím, brečím.
Popelka, která neměla nic než jen svoje sny a přání, se s laskavostí a odvahou dostala dál než si ve své fantazii dokázala vůbec představit.
Ta krásná a pravdivá slova…
Odvaha a laskavost.