Můj byt je krásný. Můj byt je nový. Můj byt je po nedávné rekonstrukci. Můj byt je útulný.

Můj byt není můj.

Ten pocit, když v zimě zjistíte, že vám topení nefunguje tak, jak má a že ,,to topení, paničko, máte přece úplně blbě zapojený“…respektive vůbec…

Po vícero nocí budících se zimou se to konečně stalo. Přijeli na opravu. Moje srdce se zatetelilo a po zprávě „máme hotovo“ se mi ulevilo.

Těšící se z práce domů poprvé po téměř měsíci, jsem si odložila věci, když v tom jsem začala pokoj měřit pohledem. Věděla jsem, že něco bylo jinak…

Aha, dobře! Židle byla odsunutá a otočená jiným směrem. Dobře, dobře, fajn. Zasunu židli.

Aha, dobře! Stolek je na druhé straně obýváku než byl. Dobře, dobře, fajn. Vrátím stolek na svoje místo.

A pak…se to stalo…

…můj příchod do další místnosti lemovala podivná předtucha… Muselo se tady stát něco strašného… Knedlík mi uvízne v krku, rozšíří se mi zorničky, nahlédnu do rohu koupelny a tam…

…zvednutý prkýnko?!

Já se dívala na prkýnko, prkýnko se dívalo na mě. Měla jsem pocit, že se usmívá… Jak na mě vyzrál!

Možná to vypadá jako banalita… Možná proto, že mi záležitosti tohoto typu nikdy nevadily, a stále mi nevadí v případě, že se dají očekávat od lidí, se kterými žiji.

Ale asi dospívám či co…a učím se říkat ne…bráním si svoje soukromí…můj domov…kde jsem doma JÁ…budovat respekt…SEBE-VĚDOMÍ. A to ve všech směrech. Od zvednutýho prkýnka přes špatně zapojený topení po jedovatá slova s cílem ublížit.

Proto vám všem přeji plně vědomé, krásné, láskyplně prožité Vánoce tak, abyste byli šťastní, a silně prožívali každý okamžik, který s sebou Vánoce nesou…

Buďme spolu.