Před pár dny jsem byla vytočená, smutná a cítila jsem bezmoc a lítost mísící se se vztekem. A protože se z toho potřebuju vypsat, tady máte…

Se spoustou věcí se dokážu smířit. Patří mezi ně všelicos. Ať už to, že nenavštívím naprosto každou zemi ve světě. Že neobletím zeměkouli, natož Měsíc. Že se ze mě asi nestane hvězda typu Billie Eilish (kterou neskrývaně obdivuju a miluju za její cestu a za to, jak je svá, přes její vytahaný oblečený, hudbu a vyplazený jazyky). Na co si ale nezvyknu a nestane se pro mě normálním, je…

…neodpovědět na pozdrav v obchodě.

…chovat se k druhým lidem jako k mému úhlavnímu nepříteli.

…lhát a pomlouvat.

…urážet jen proto, že si v sobě nosím nenávist a ublížení.

…faleš.

…nespravedlnost.

A co mě dokáže zvednout ze židle je, když někdo pomlouvá a vymýšlí si (na lži je vlastně pomluva založená).

Zakládám si v životě na dvou pro mě důležitých věcech:

• Úsměv, smích a dobrá nálada.
• Pozitivní přístup k životu.

Tak proč, když se pak usmívám, mi řeknou, že jsem hloupoučká. Proč?

Protože možná nechci ubližovat. Protože si nemyslím, že je to smyslem, proč jsme na světě. Není to ani arogance, ego, sebestřednost a jiné upozorňování na sebe.

Ne, jsou zkrátka věci, se kterými se nesmířím.

Co mě mrzí nejvíc je, že mám někdy pocit, že přestáváme být lidmi. Že se k sobě přestáváme chovat slušně. Nevidíme, že on je člověk stejně jako já, a že jsme na světě proto, abychom si pomáhali, a ne naopak. Místo dobroty a pomoci se mnohdy ohlížíme a musíme dávat pozor na to, co řekneme, protože i dnes to může být zneužito proti nám. Stavíme si zbraně proti sami sobě a pak se divíme, kde se v člověku bere tolik zlosti a nenávisti.

Ale víte, co je asi největší lék? Uchovat si ten smích i přesto… Protože to je asi to, co druhý nejvíc sere. A možná to je důvod, jak je přimět si uvědomit, co ve svém životě změnit, aby je to srát přestalo…

A nebo taky ne…

Ale to je život. Ne boj, ale volba.