S momentálním rozpoložením z narozenin, které letos dosáhly čerstvé třicítky (já si na to nezvyknu!), jsem zjistila, že se mi poslední dobou hodně mění priority.

Mám pocit, že už bych měla dělat jen to, co dělat chci. I kdyby mě to mělo stát pár měsíců v nejistotě.

Dále jsem zjistila, že je pár lidí, kteří mi v životě zůstanou, lidí, který jsem chtěla, a nezůstali mi, nebo lidí, kteří chtěli zůstat, ale já sama jsem se od nich odtrhla. Vím, že je to asi ta nejhorší možná varianta, ač sama paradoxně tak moc vyznávám upřímnost a komunikaci, ale nedokázala jsem to odůvodnit. Ale vždycky si pak vzpomenu, jak mi kamarádka jednou poslala úžasnou větu:

Když něco nechceš, nevysvětluj proč, ani se neospravedlňuj. Já NECHCI je věta, která nepotřebuje žádný rozbor.

Proč říkat, že je mi malou oporou, že potřebuji víc, že se s ní/m někdy necítím dobře? Abych ublížila? Vždyť to ani není o tom člověku, já se zkrátka a dobře třeba jen změnila, mám jiný priority, jiný zájmy, zaměřuju se víc na sebe, potřebuju něco jinýho. Samozřejmě že to v tom druhým může vyvolat zášť, ale co se dá dělat. O tom život je. Že jsou v něm i lidé, co mě nemají rádi. Chtěla jsem žít vždycky ve smíru, když už rozchod, tak potom udobření a nakonec přátelství. Když už ne přátelství, tak alespoň nekydání hnoje a brát to tak, že lidé přicházejí a odcházejí. A nemusejí vysvětlovat proč. Je to jejich věc. A já se to učím přijímat a zaměřit se na ty, co mě rádi mají. A vidím to den co den. Lidi, kterým na mně záleží. Kolik mi jich popřálo splněný sny, až jsem se u každýho z nich málem rozbrečela, jako kdyby věděli, co pro mě moje sny znamenají.

Zároveň neříkám, že nebolí, když se od některých musím odtrhnout, ať už že to chci já nebo oni. Nechat odejít je to nejtěžší. Ať už jsou to rodiče, děti, kamarádi nebo i bývalí partneři. Když nepovedenej vztah nepřeteče do přátelství a ten někdo zapomene, že jste vůbec žili…u tohoto je to pro mě obzvlášť složitý, protože se neustále přesvědčuju o tom, jak je pro mě hrozně těžký otevřít srdce… Ale o tom zas jindy, co říkáte?

A tak se snažím vážit si každého dne a toho, co mám v něm.

Možná je pozdě na to leccos začínat.

Možná je pozdě na to zkoušet prorazit ve světě, na který jsem už stará.

Ale rozhodně je bláznovství se o ty splněné sny alespoň nepokusit.