Bylo mi řečeno, že jsem naivní… Že láska jsou dvě samostatné jednotky. To znamená, že když se životem rozdělí, pořád fungují každý zvlášť s tím, že je to vše v pořádku.

Když pročítám své staré články, nečekala jsem, že o rok později budu čerstvě po rozchodu. Nepočítala jsem s tím. Počítala jsem s variantou, že budu vždy raději bojovat, než vzdávat. Ale je hloupost běžet za někým, komu už nestačíte.

Dnes vím spoustu věcí, které jsem nevěděla předtím. Udělala mnoho chyb. Ale snad to vše je poučením pro příště. Hlavně poučením, že člověk musí využívat k žití v první řadě sebe a svých kvalit. Jakmile jste si jich vědomi, pak láskou dostanete přidanou hodnotu, ale navždy si zůstanete sami sobě.

Vím, že je láska křehká. A vím, že může kdykoliv odejít.

Ale chci zůstat naivní. Chci, aby když už by se ony nádoby musely rozdělit, tak aby obě kulhaly. Nebo alespoň jedna z nich. Vždyť proč by neměla ani jedna?

Já chci, aby mě to bolelo. Protože když mě to bolí, je to důkazem o tom, že jsem to prožila… S radostí, s bolestí, s láskou, nenávistí, ale prožila…

Proč nevěřit na lásku, pro kterou se zabíjí?

Já chci žít pro lásku. Chci ji prožívat. Věřit, že je to ta jediná na světě. Věřit jí z celého srdce.

Protože o tom je můj život. Je o lásce.

Je o tom jí docílit, sdílet, obsáhnout ji ve všech jejích podobách. V sobě, k člověku, ke světu…

Já – CHCI KULHAT!

PS: Přála bych si jednou vydat knihu, chci si povídat a pomáhat těm, kteří řeší nebo řešili podobné situace, nebo si neví rady. Chci lidi milovat. Chci být užitečná. Chci můj úsměv využít k tomu mít se rád. A když člověk chce, pak jde všechno…