Dobrý den, poptáváme vás do role krásné ženy.

Olalala! To stačí! Sice jsem to nevyhrála, ale to mi vůůůbec nevadí, protože tohle mi rozjařilo den! 

Povím vám příběh, který se opravdu stal…

V sobotu jdu nakoupit do nejmenovaného obchodu pro děti, abych koupila dárek pro kolegyni z práce odcházející na mateřskou dovolenou… Vybírám, vybírám. Když dojdu k pokladně, od pohledu nepříjemná paní s obrovským kočárkem, asi i hrdá na to, že v něm má dítě, si mě prohlíží, jako bych ji snad chtěla, nebo dokonce i předběhla ve frontě, a její pohled mi to dal značně pocítit. Když po mém kroku dozadu pochopila, že si u pokladny zatím jen prohlížím papírové dárkové tašky, hrdě popostrčila kočárek směrem k pokladně a posunula se o pár kroků dopředu. Tam přes vytrvalý úsměv a příjemný projev paní prodavačky nepozdravila, beze slova zaplatila, co držela v rukách, opět se hrdě schovala za kočárek jakoby v něm uchovávala diamanty, které šla právě střelit na vedlejší trh, popostrčila ho a odjela. Paní prodavačka za ní ještě pronesla celkem nadbytečné na shledanou, a když se jí nedostalo odpovědi, přesně jsem na jejím obličeji viděla ten výraz, který si zoufal.

– Z toho si vůbec nic nedělejte.

– Já si z toho nic nedělám, ale jsou asi věci, který nikdy nepochopím.

– Rozumím.

– U těch dětí to ještě chápu, ale u dospělých…

– Jenže ty děti to pak mají právě od těch rodičů.

– No, přesně, bohužel…

Jasně, mohla to být jedna paní, která zrovna neměla náladu pozdravit, poděkovat, utrousit slovo. Třeba nemohla mluvit. Třeba byla nemocná. Ale třeba byla taky nevychovaná a neomalená. A je dost pravděpodobný, že s tímhle přístupem ke světu bude vychovávat i to svoje velký dítě v kočárku. Protože ať jsou děti jakýkoliv a ať na ně chceme svalovat cokoliv, vždycky hledejme prapůvod v těch, kdo jim ty hodnoty předal a u koho co viděly.

Sama vím, jak jsem na tyhle situace citlivá, jak mě dokážou rozesmutnit, a víte proč? Protože si pak říkám, jestli má vůbec smysl být slušný? Když vidím kolem sebe lidi, kteří jdou do Národního divadla v teplácích a není nikdo, kdo by jim předal hodnotu, které to divadlo nese… Když do sebe strkáme taškami, když se neohlídneme, když si sundáváme batohy, když se neomluvíme, když do někoho omylem při běhu vrazíme, když v sobě nemáme ani tolik slušnosti na to se pozdravit, pak je asi něco v tom světě opravdu špatně…

Nechápu, co by kdo pořád čekal od mladých, když mají tyhle vzory…

Snad je to ale jen jeden příběh ze sta. A těch zbylých 99 je pozitivních, slušně vychovaných a zalitých sluncem, jen nejsou tak vidět. Nebo jim nevěnujeme tolik pozornosti.

Ale stejně mě zatím nic nepřesvědčilo o tom přemýšlet o vlastním dítěti, protože mám pocit, že by se sem tak nějak nehodilo…

Původně jsem měla článek rozepsanej úplně o něčem jiným…ale chtěla jsem se s vámi podělit… A víc k tomu asi nemám co říct.