Tak a dost.

Žádnej smutek! Dost už!

Propady jsou propady…někdy je dobře, někdy je hůř. Je to normální a je to život sám.

Ale je to taky hodně o tom, na co v určitej moment zaměříme naši pozornost. Já ji zaměřila směrem, kde nic nebylo dobrý.

Pak ale zjistím, že vylezu z ulity a začnu si všímat maličkostí…

• Třeba toho, že mě další muž v MHD chtěl nechat pustit si sednout.
• Nebo že jsem po jedné akci odešla, pak jsem se otočila nevědomky za sebe a tam stála žena, se kterou jsem nějak vnitřně souznila a chtěla jsem se s ní seznámit. Náhoda?
• Ten podací lístek, o kterým jsem psala minule, jsem našla! Reklamace vyřízena!
• Mám za sebou první hodiny swingu, i přesto, že chci předtím zůstat v posteli, nevylézt a na posilněnou si musím dát skleničku Prosecca… Přitom mi dělá tak dobře seznamovat se s novými lidmi! Ach jo…to jsou ty moje věčné protiklady…
• Jupijej, blízcí kolem mě jsou zdraví a šťastní, čekají děti, chystají svatby…vždyť je to hezký!
• Dostala jsem dárečky a přání k svátku.
• Byla jsem na skvělým divadle – Mýcení v Divadle Na Zábradlí od mýho milovanýho Mikuláška (režisér).
• Nekonečná podpora lidí, na kterých mi záleží.
• Telefonát od sestry.
• Telefonát od bratra.
• Online casting – možnosti přicházejí! Ještě kéž by něco z toho vyšlo…

Tak proč se pořád patlat v tom, co je špatně… Jasně, někdy není vyhnutí…někdy to tak prostě je a neuděláte s tím nic. Jasně, pořád mám ekzém, pořád bez čaje neusnu, pořád se strašlivě bojím opouštění jistot…

Jasně. Pořád si sedám, když už je kde!, na špatná místa v MHD. V létě tam, kde je nejvíc horko, v zimě tam, kde fučí.

Jasně, pořád jsou věci, co mě štvou. A ony nezmizí.

Jasně že budu pořád toužit po tom stát se druhou lady Di, abych mohla měnit svět k lepšímu, abych učila lidi laskavosti, abych spojovala rozdělené…

Pocit nespravedlnosti, že někdo má ve vašich očích tu cestu jednodušší, ale kdoví, jestli v jiným životě by to nebylo naopak…

Jednu kapitolu uzavírám. V pátek 30. září jdu naposled do práce.

Konec jedné krásné tříleté kapitoly.

A otevírá se nová.

Trápila jsem se, hodně jsem se trápila, protože jsem nevěděla, jaká nová kapitola se otevírá.

Ale vím, že se život o mě postará. Chtěla jsem mu důvěřovat, a tak jsem nic nelámala přes koleno, a udělám to tak i teď.

Prostě jen jsem a věřím ve vyšší princip…nejen ten mravní…

Sbohem, moje milované Národní…bylo a jsi pro mě (ne)dotknutelným vším…