Špatné je to. Špatné. Ale bude líp!

Špatné je to s mým časem. Špatné je to s mým osobním životem. A ze všeho nejhorší je to zatím s mou pamětí. Vlastně si myslím, že za to ani tak docela nemůže, spíš já jí toho dávám k zapamatování moc a pak se divím, že něco zkrátka občas vynechá. To ona si přece musí říct, kdy má dost, je to moje součást. A nejhorší (?) je, že ji nemůžu nijak potrestat. To, že já dostanu vynadáno kvůli něčemu, to ji nezajímá, to není její věc. Jen moje.

Celá moje aktuální situace mě přiměla se nad tím zamyslet. Minimálně nad tím, jestli jsem si toho na sebe nevzala trochu moc…

Mám práci. V malém kulturním centru. Chodím do školy. Ale kecám, teď přes prázdniny mám volno. A tak jsem si našla ještě jednu práci, protože jsem nechtěla sedět doma a čekat na mého milého, až někdy odněkud vždy dorazí, a místo samoty doma jsem se rozhodla si přivydělat.

Recepční. Ach, recepční v hotelu. Lákalo mě to. Chtěla jsem komunikovat s lidmi, naučit se líp vystupovat, získat nějaké sebevědomí… A tak se zaučuji a vnitřně se připravuji na 12hodinové směny, kdy si posedím jen málo, bolí mě nohy a jsem vyřízená. Z toho jsem byla zatím jen na jedné, a to právě dnes, kdy se vracím domů plná dojmů a totálně grogy. Do toho dorazím domů, zjistím, že na mě čeká kopa práce v druhé práci, doma stále nikdo už třetí den nesklidil suché prádlo, nikdo nic neuvařil, nikdo nic nenakoupil a váš milovaný odešel na pivo.

Protože jsem si v samém spěchu vzpomněla, že je alespoň to úterý, znamená to, že jen co vyjdu z recepce, zjistím, že nemám přichystaný článek. Tedy, mám, ale nenachystala jsem ho na vydání. Rychle si jedu vyzvednout novou elektroniku v podobě mého vysněného a našetřeného „lenováčka“ (tablet) a rychle jedu domů. Usednu za notebook, hoří mi práce za zadkem a mám pocit, že každou chvíli bouchne. Buď ta koule, nebo já…

V dnešním článku jsem chtěla především napsat, co bylo ono překvapení, které jsem chtěla minulé úterý příteli prozradit. Mimochodem, dostala jsem se k tomu nakonec až ve středu, neb v úterý byl na pivě též. A ve čtvrtek taky. A v pátek taky. A já se dívala do prázdné postele, oči jsem měla opět polité slzami a litovala samu sebe, že jsem tak sama, když ho mám tak ráda. Zbytečně.

A tak se tímto veřejně, banálně a otevřeně přiznávám ke zdržení článku, který už ale nikdy nedopustím! (Ale ono „Nikdy neříkej nikdy“ bývá svatá pravda…) Je to moje radost a udělám si na něj čas od teď do doby, dokud to půjde a dokud to bude někdo číst.

Na mou 1% omluvu bych ráda vyzradila ono už „netajemství“.

Čeká mě odjezd. Na 3 týdny. Do Francie. S kamarádem. Tuto sobotu – zřejmě. Autobusem. 14 hodin. Nejdřív do Paříže na kratičký výlet a pak pracovat na farmu. Já, která se už jen slovu „manuální“ vždy vyhýbala, protože jsem se považovala za nešiku, která všechno zkazí, se chce jet podívat na farmu a pomáhat. Budiž. Vstříc činům, které přinesou nové myšlenky, nové poznatky, nové učení, nové podněty a neocenitelné nové zkušenosti.

Těším se. Ačkoliv je moc zařizování a nakupování kolem, těším se. Zároveň se bojím. Samozřejmě toho, jaké to tam vlastně bude, ale nejvíc asi spíš toho, že se nebudu mít třeba kam vrátit… Ale ať budu nebo nebudu, co s tím zmůžu teď? Trápením určitě nic, utrápím jen sebe, nikoho jiného. A přitom budu sama. A tak nezbývá než jen čekat, co se stane, jakmile odjedu.

Vydržíme / nevydržíme? Bude se nám stýskat / nebude? Přestanu si připadat jako hadr a služka a začnu si konečně připadat jako rovnocenná partnerka?

Na druhou stranu, vím, že mě má rád. Koupil mi mobil, předčasně, k narozeninám. A je to pěkné, byl celkem drahý a nemusel to, jenže kdyby tak věděl, že víc, než jakékoliv dárky na světě bych si přála to, aby se mnou chtěl trávit čas a nechodil pryč, když může být se mnou…

Jenže…jsou věci, které ovlivnit nelze….naštěstí…

Viva la France!

Příští článek již odtud… (Proč myslíte, že jsem si asi lenováček koupila? 🙂