Tak to by stačilo.

Poslední dny… týdny… jsou jako na horské dráze.

Někdy nic neřeším a nechám se unášet hezkými a pozitivními životními okolnostmi.

Jindy mám pocit, že se to všechno nějak kazí.

Že vás měl někdo rád a pak už ho vůbec nezajímá, jak se máte a jak žijete. Už nechce být součástí vašich stavů a myšlenek. A mohla bych se divit?

Nebo se mám divit, kolik lidí jsem za poslední dobu asi zklamala? Rozhodně ale nechtěně… A čím jsem je zklamala? Svými rozhodnutími, která se neslučovala s jejich. Vyvozují si z nich něco, co jsem neměla šanci ani nijak obhájit, či ještě lépe vyvrátit. Až už mě to dnes dostalo a pěkně jsem si zaplakala…

Jsem trochu v šoku z toho, jak je těžké někdy pochopit rozhodnutí toho druhého. Jak je těžké mu přát štěstí a dopřát mu prostor na to, aby dělal to, co zrovna teď potřebuje. I když se to neshoduje s našimi očekáváními. A pořád se nedokážu smířit s tím, že mi to někdo zazlívá. Tak moc mě to mrzí a nedokážu si stát za sebou, že je to tak v pořádku, a že mám právo na svoje rozhodnutí. Vlastně mám tak trochu pocit, že očekávání druhých plním více či méně celý život. A už jsem z toho čím dál víc unavená a nezvládám to.

O to víc jsem ráda za lidi, kteří jsou tu při mně pořád. A hlavně se na mě okatě nebo neokatě neurážejí proto, že neplním jejich představy. A že jsem nějak zklamala. Kteří mi nevyčítají, že nemám čas, nebo že chci být s partnerem, nebo že jsem dala přednost něčemu jinému.

Na mě se v životě vykašlalo tolik lidí a to ještě způsobem, který tady nebudu vyhatovat, ale nikomu jsem „nedělala zle„. A já si musím vždycky všechno vychutnat do dna. Nejlépe mi něco napsat, nebo mi to říct hezky od plic z očí do očí, abych nikdy nezapomněla na to, jaká jsem kráva, a že se něco nedělá.

UŽ DOST! 

Nemůžu nikoho zklamat, jen sebe. Život není o našem očekávání. Každý má právo se rozhodnout v určitou chvíli podle sebe a čím dál víc mi pak dochází, jaké štěstí mám, když mám vedle sebe lidi, kteří mě takovou respektují, mají mě rádi a nic mi nevyčítají. Protože se mě nesnaží nastrkat do žádných svých představ.

Neříkám, že já to vždy umím. Taky s tím bojuju. Taky mám představy, co a jak by druzí měli. Ale snažím se je chápat a nesoudit. Tak proč oni to dělají mně?

I přesto si hodlám užít každý den, každou chvíli s lidmi, které mám ráda, a nechci si vyčítat už nic… Dělám to celý život a myslím, že už by to stačilo…

Mějte se a mějte se rádi.