Dát mi do těla něco, po čem začnu zářit.
Světlo naděje.
Ach. Jen si to představte:
Čip, po kterém člověk září. Protože našel to, v čem se cítí naplněný. A co víc, to „něco“ může dělat jako svoji hlavní pracovní činnost. Dělá mu to radost. A dál a dál by potkával další zářící lidi…šťastné lidi.
No řekněte, nebylo by to krásný místo k žití?
Radost rozšířit do světa. Radost ze všeho, co děláme.
Tolik si to přeju, a přitom je moje radost poslední dny, týdny, úplně ztracená…
Moje světlo občas zazářilo, pamatuju si, že jsem z toho vždycky žila pár dní, snad i týdnů… Bohužel poslední dobou je to radost, která je pryč už za pár okamžiků. A nedaří se mi na ni naladit.
Jak není uvnitř, jinde ji nenajdu.
No, ale abych nebyla jen nega, tento týden jsem poprvé točila se studenty z Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku.
Musím říct, že jsem tam začala dost chápat, že když má opravdový herec větší filmovou roli, je dost pravděpodobné, že se člověku dostane dost pod kůži. A to pak může být opravdu těžké s tím žít…přemýšlí nad postavou, studuje ji, a může se mu vlévat i do osobního života. Myslím, že já bych byla typický příklad…
Role to byla velmi vážná, nechtěla jsem, aby to vypadalo z mé strany kýčovitě a nepřirozeně. Samozřejmě mám pocit, že jsem to mohla udělat líp, ale asi jsem v ten moment udělala to nejlepší, co jsem mohla.
Díky hereckému workshopu, na který chodím, budu vědět, jak pracovat s rolí na divadle, jak si ji rozebrat (což platí i pro film vlastně), a zase by to chtělo posunout se dál…
Do toho o mě lidi tak hezky pečují…
Jak si můžu pořád tak stěžovat, když se o mě každý tak hezky stará?
Vážím si toho, vážím, a víte co?
Já si to i zasloužím!