Měním práci. Měním práci, ale ještě nevím, na jakou jinou práci.

Jistoty jsou v životě blbost. Neexistují. Nikdy žádné. Ani slib, ani slavnostní slib, ani jakýkoliv jiný slib. Vždy se to dá porušit a je jen o důvěře, na kolik věříme tomu, že se to nestane. Ale jistota jako slovo neexistuje. Přitom si vezměte, jakej význam mu přisuzujeme. Něčemu, co neexistuje!

Chtít mít jistotu, že půjdu tam a tam, že budu mít práci odtam a odtam, to je sice skvělý, ale co si víc užívat i nějaké nejistoty?

Co mezi námi stojí?

Co stojí mezi mnou a Tebou?

Kdy se ke mně vrátíš?

Někde jsem Tě nechala na půli cesty…možná jsem si Tě dost nevážila. Možná jsem na Tebe chvilku zapomněla a myslela jsem si, že jsi něco samozřejmýho.

Nevěděla jsem, jaký to je, když o Tebe přijdu…

Samozřejmě, mám choutky idealizovat si to, co bylo. A přitom ono nic nebylo. Nic nebylo hezčího, nic nebylo růžovější o víc než je to teď. Teď se jen víc upínám k tomu, že musím: že musím být šťastná, že se musím znovu zvednout.

Upadla jsem do nějaké letargie neúspěchů, ve kterých se topím.

A chybíš, moje láskyplnější, sebevědomější já…