Je středa odpoledne…

…a já myslím na lásku…na pocit bezpečí…na to, co jsem chtěla a co mám. Na pracovní možnosti, které případně vzít… Na rozpory… Na sny a na jejich rezignování… Na štěstí… Na život… Umím být vůbec šťastná? Umím vůbec milovat? Někdy samu sebe přistihnu, že nevím, co to je… A že je moje srdce jen vyprahlá poušť…tak moc toužící se napít, ale nemůže… 

Nedostává se mi slov. Mlčím, protože jinak bych musela křičet tak, že bych zbořila barák. A přece jen, musím uznat, že by to bylo poměrně sobecké vzhledem k tomu, že tu nežiju sama.

Chaos. Kámen na kameni nezůstane. Věž se bortí…jako domečky z karet…

Vědět tak co? Co dělat dál? Co na nás čeká? Co? Za čím jít? A kam spěchat? Nebo nespěchat?

Zavřít se tak na horách, pozorovat, jak padá sníh… Vlastně mě na to přivedla kamarádka – prý bych si na horách měla najít práci a zkusit být chvíli tam. Uuuu – 

Vrátit se na chvíli tam, kde mi bylo dobře…

V náručí, které mě drželo a nepustilo…

Ve chvílích, kdy jsem chtěla křičet, abych mohla zůstat s mým tichem sama…

Ve chvílích souznění…