Skončí panenky v ráji a s kým si tam hrají…

Když vstupuju do obrovské místnosti, mám chuť si jen tak skočit, zatančit si jako baletka, projevit se. Strach a přehnaná sebekontrola mi to nedovolí. A tak se jen dívám na dívku vedle mě, která k mé radosti ke mně přistoupí než mi dojde, že se mě přichází jen zeptat, cože to po mně na pohybové zkoušce chtěli před šesti lety. Pak se jde rocvičovat. Zatímco u ní to vypadá jako opravdová rozcvička, já působím jako slon v porcelánu. Bez chobotu.

Když nás povolají před komisi, máme se představit. To zvládnu, běží mi hlavou. Pak už je to horší…pokřik, tlesk, plesk, trochu se ztrácím, asi neslyším rytmus, ale jedu dál. Dělám první, co mě napadne, nepřemýšlím nad tím, aby to bylo za každou cenu originální. Prostě jen jsem. Nakonec to není tak hrozný, jak by mohlo, jsem ráda, že je to za mnou, a že jsem to přežila. Klopýtám po schodech dolů jako opilá úlevou, že to nejhorší je snad za mnou… Nechápala jsem pokřiky, že to nejhorší teprve přijde. Nechápavé výrazy ostatních mi prozradí, že jsem tu myšlenku asi vypustila hlasitěji než jsem čekala… Chci být milá, tak zase něco řeknu a – ticho. Pak řekne druhý něco a – rozhoří se debata. A zase já a – zase nic. Ticho.

Tak jo. Víte vy co?? Tak jak chcete, už nikdy nic neřeknu! Nikdy!

Poruším to záhy, když dojdeme k učebnám, kde budou probíhat individuální zkoušky. Je tam uchazeč, který rád povídá, tak si povídám taky. Lepší než mlčet, no ne? Potřebuju se rozptýlit. Těsně před tím, než si mě zavolají, jsem nervózní, ale tvářím se hrdě, jakože přece o nic nejde. Když uslyším svoje jméno, vyjdu z hloučku davu a na smrt bledá jdu po schodech nahoru do podkrovního sálu. Za sebou slyším povzbuzující pokřiky a výkřiky.

S nepatrným úsměvem vcházím do místnosti, a když je uvidím před sebou, zkamením. Jenže to by takhle nešlo. Začíná to zkouškou ze zpěvu. Začněte. První tóny cítím, že se mi klepe hlas. Zase se vidím v tom Dejvickým divadle a mám pocit, že to nemůžu ovlivnit. Ale pozor! Opřu se do toho, nadechnu se a je to tam. Mnohem lepší. Jen jim ukaž, co dokážeš! Přednes, herectví, improvizace, vlastní výtvory a tvory v hlavě. A je konec. Mých asi 35-40 minut uteklo jak voda.

Směju se… Vracím se mezi ostatní, kde se to mezitím dost vylidnilo. Nevadí mi to. Loučím se s úsměvem na tváři, nikdo nic neodpovídá. Nevadí mi to. Klopýtám po schodech. Nevadí mi to.

—————————————————————————————————–

O den později…

Tak tohle mi fakt vadí!

Je to divný, divný, divný! Můj život! Můj zpackanej, zbytečnej, divnej život!

Je jednoduchý se litovat. Je jednoduchý říct, že se mi nic nedaří.

A zároveň není jednoduchý najít sílu na to jít dál. S úsměvem na tváři dělat, že se nic neděje. Že vím, jak a co dál.

Po tom, co minimálně deset let klopýtám a zase vstávám… Co to vzdávám a znovu nacházím… Měla jsem pocit, že si to zasloužím. Ano, zasloužím!

Patnáct let to chci. Deset let se tomu intenzivně věnuju. Celý život sbírám odvahu.

Tak proč to nevyšlo?!

Plakala jsem. Moc jsem plakala. Odrovnalo mě to tak, jak jsem čekala. Asi pošesté v životě nejsem přijatá na uměleckou školu.

Ptám se se sama sebe: Podle jakých měřítek nejsem dost (dosaďte):

• dobrá
• talentovaná
• odhodlaná
• pracovitá
• zkušená

Co bych měla udělat víc?

—————————————————————————————————–

O dva dny později…

Nic.

Hedám svoje místo ve světě. Pořád. Ale ono tu je. Prostě jen být. Být vděčná. Být přítomná. Být laskavá. Žít. Ať to znamená cokoliv.