Až příliš unavená…příliš, příliš, příliš, příliš. Skoro pořád v kuse v práci. Když ne tam, kde pracuji na plný úvazek, pak tam, kde dělám recepci. Do toho si představuju čas, až zase začne škola. Budu to zvládat? Kolik hodin jsem naspala za poslední dny? Jak se chci soustředit na školu? Jak ji chci někdy dodělat? Možná by se spíš nabízela otázka: chci ji vlastně dodělat? Úplně upřímně, ani moc ne. Už jsem jednou psala o tom, že i když si školy jako takové vážím, titul pro mě není všechno. A pro dnešní zaměstnavatele už asi taky ne. Jenže, pořád si říkám: už jen rok, ať tě to jednou nemrzí!

A tak chci pořád všechno stíhat, za vším chodit, za vším se honit, pracovat, učit se, psát scénáře, hrát divadlo a přitom se přistihávám, že to vůbec nezvládám a nedělá mě to šťastnou.

Nemám čas. A to ani na moji rodinu, která měla posezení i s mým strýcem, kterého jsem ták dlouho neviděla, a nemohla jsem přijít dřív, než večer po 12 hodinách na recepci… Menší očička byste v tu chvíli asi těžko hledali… A tak mě to zase vede k otázce, jestli se nebudu muset jednoho z těchto tří věcí vzdát.

Jenže vždycky když se takto polituju, dojdu nakonec k otázce, jestli přece jen nejsem líná a příliš rychle se vzdávající. Třeba by to šlo, ale tobě se nechce! Jenže vnitřní hlas mi zase říká: Nemáš zapotřebí se tak honit. Dělat, co člověka baví – to má být motto každého člověka. Ne žít tak, aby měl peníze a udřel se.

Což o to, můžu říct, že mě mé práce ve výsledku baví, ale na druhou stranu, v jedné z nich mě baví práce, ale nebaví mě dávání najevo, že jsem přece ještě malá holka, a taky mě nebaví dostávat lekce typu: „To je kulturní management v praxi! Kapitola 10…“ Druhá práce je nová, tedy mě baví už sama o sobě tou změnou, ale jak jsem si to původně plánovala, jak to bude hrozně fajn a klidné, že ve volných chvílích můžu psát scénáře a alespoň mě nebude nic rozptylovat (ideálně na noční)… No jo, jenže to bych musela chodit vyspaná a ne z jedné práce do druhé. To potom usínám, nenapíšu ani čárku, hlava mi nepracuje a ještě se pak za to sama na sebe zlobím.

Ne, nejde to tak dál.

Občas mám pocit, že nic neumím. Občas mě přemůže bezmoc. Občas mám řeči o smrti. Občas mám pocit, že jsem úplně sešla z cesty. Ale ve výsledku chci vždy jen jedno: plnit si své sny. Tak strašně moc chci. A tak strašně moc věřím, že se mi to jednou všechno splní… Divadlo, dělat divadlo, jezdit do zahraničí.

Vždyť já to vidím! Zavřu oči a vidím! Domek na pláži, kam jezdíme převážně v létě. Není to drahé. Je to náš sen a ten nás stojí hlavně lásku mu svěřovanou. Živit se tím, co mě baví. Psát, hrát divadlo. Psát články. Otevřít se lidem.

Kdy s tím začít? Ideálně hned! Přát si to, hledat možnosti, nevzdávat se!

Vrhni se, idiotko, do svého nového scénáře! Tak dlouho ti to trvá… Je na čase ho dokončit. Pracuj!