Bože, jak mě to baví!

Říkám každýmu skoro na potkání. Jediný tanec, který jsem schopná dělat, aniž bych se do toho nějak nutila, nebo bych se u toho cítila hloupě, že mi to vůbec nejde. Jediný tanec, u kterého si nepřijdu jak úplný poleno.

SWING.

Sice se každej novej grif učím plná strachu, jestli ho nějak poberu a dokážu začlenit, až nakonec pochopím, že všechno chce trénink. VŠECHNO!

Nic není bez práce. K ničemu člověk nepřijde jen tak, že by najednou všechno uměl. Když někoho obdivuju za to, co umí, měla bych si taky uvědomit, že za tím byla nějaká cesta.

Třeba když jsem viděla představení „Rozladěné držky„, odcházela jsem z představení s rozporuplnými pocity. S radostí, inspirací a zároveň smutkem. Dojdu ten stejný večer na tančírnu a svěřím se se svými pocity:

• A proč jsi smutná?
• Protože jsem si uvědomila, že já na rozdíl od nich umím úplný hovno.

No jo, a je to pravda. Dojde mi, že neumím hrát na žádný hudební nástroj. Neumím fyzický divadlo. Neovládám dokonalou mluvu. Nevím, co bych nabídla víc než sem tam nějaký ten mini zpěv a ani ten není dokonalej!

A tak jdu zase na tančírnu, v hlavě doufám a věřím, pohybuju se a postupně se i uvolňuju natolik, že se svobodnou myslí přestávám myslet na cokoliv dalšího…

Díky, má celoživotní lásko! Tebe si vzít nenechám…