Přišel jsi znenadání…nečekala jsem tě…a ty už jsi tu zas…

Tak brzy…tak brzy po sobě…

Objevíš se jednou za čas. Nezaklepeš, nezazvoníš, jen se objevíš a čekáš, co bude. Jak na tebe budu reagovat. Uteču nebo zůstanu?

Ale pokaždé je to s obrovskou silou…

Jsi jako hrom, co udeří, a já nevím, zda se jít někam schovat nebo vstát a vzdorovat ti.

Jsi ten, co mě zabíjí.

Jsi ten, co mě motivuje.

Jsi ten, co je a není.

Jsi ten, komu se bojím podívat do očí.

Jsi a nejsi skutečný.

Jsi v mé hlavě a stín na srdci.

Jsi neviditelný, přitom stojíš přede mnou.

Jsi můj stín.

Jsi můj strach. Moje obavy.

Jsi pravda a lež.

Jsi realita i sen.

Jsi ten, komu dávám tvar.

Kdybych byla slavná…něčím výjimečná…geniální…asi by se o mně mluvilo jinak.

Takhle jen cítím všudypřítomnou, nevyslovenou otázku, proč se místo tmy nesnažím hledat světlo?

Kdo mi uvěří, že kdybych věděla, jak z toho ven, tak to udělám? Kdo mi uvěří? A kdo vůbec pochopí?

Kámen na krku, který mě stahuje dolů.

Vypálený cejch, který nikdy nezmizí.

Nenávratně pryč…