V trošku černějších dnech, které přišly na řadu opět po oněch optimistických (zákonitě!), přišla nádherná zpráva. Zvedla jsem telefon a na druhém konci maminka:

„Došel dopis, z Francie. Chceš to přečíst? Je to francouzsky, ale je tu i kus česky…“

„Jooo! Prosím!“

Původně jsem chtěla dopis citovat, ale omlouvám se, že tak nakonec neučiním. Říkala jsem si, že protože nepochází ode mě, nebudu ho zveřejňovat. Každopádně v něm přišla nádherná zpráva, která mi potvrdila, že jsme si tam vytvořili novou rodinu. Chválili mě za mou dobrou náladu (přitom bych řekla, že jsem byla v jednom kuse protivná!), nazvali mě půvabnou dívkou a to nejlepší nakonec: jsme všichni vítáni u nich v Bretani a při cestě do České republiky by se s námi rádi sešli.

Bylo to úžasné. Držela jsem telefon v ruce, poslouchala a chtělo se mi brečet.

To vážně napsali? O mně? Mně? Čím jsem si to vysloužila? Vždyť jsem tak hrozná!

Zase tolik nevinných a přitom tolik vinných myšlenek v hlavě… Myslela jsem si, jak se bůhví všem neuleví, když odjedu a přitom už druhý den jsem měla v e-mailu zprávu od dědečka s textem v angličtině: „I miss you.“ 

Kolikrát má člověk tolik domněnek… Ovlivňuje tím myšlení nejen sobě samému, ale přenáší je také na druhé. Jakou energii dáváme, taková se nám vrací. Já teď v sobě asi neměla úplně nejvíc tu dobrou, po které by mé okolí toužilo. Moc práce, která už snad sice poleví, ale zato začne škola. Měla jsem pocit, že nic nezvládám, a že co zvládám, tak špatně. Že všechny obtěžuju. Že nikoho nezajímám…

Pak stačí, když zvednete telefon a zjistíte, že vůbec nejste sami. A že jste nejen nikomu nelezli na nervy, ale že vás mají opravdu rádi a jste vždy vítáni. Co může být víc? Získáte tím nedocenitelný pocit, že se nemusíte se slovy přátelé či rodina omezovat jen na místo svého bydliště. Není důvod jimi šetřit.

Měla jsem radost. Velkou. Samozřejmě mi nevydržela dlouho. Ale když si na to vzpomenu, mám ji znovu. Znovu zažívám radost a hřejivý pocit u srdce. To je to…svět tam venku je velký. A chová se k vám jako k rodině, ačkoliv by nemusel. Neřeší, proč by vlastně neměl, nehledá důvody, prostě jen má rád a přijímá ostatní lidi. Kéž bych to tak dokázala taky!

A tak mi tak nějak dochází, že věci se skutečně dějí tak, jak mají. Že jsem měla jet do Francie. Že jsem tyto lidi měla potkat. Že mám mít moc práce, že mám asi dokončit školu, že mi to všechno prochází, nekolabuju, jsem v pořádku, tedy když si to uspořádám časově, může to všechno jít. Musí to jít.

Člověk v sobě má spoustu vnitřních běsů. Nenapočítala bych je na ruce. Nějak se za ten život vytvoří a těžko se od vás dají odpárat. Jsou vaší součástí a vy je musíte přijmout a naučit se s nimi žít. Se svými strachy, bolestmi a zkušenostmi. Stejně jako se svými radostmi a úspěchy. Myslet na to. Na úspěchy. Na to, co se podařilo, na to, co je, ne na to, co by se mohlo dít za zavřenými dveřmi. Nevymýšlet katastrofické příběhy a ano, jedna z nejdůležitějších věcí: důvěra.

Přítel (ano, pořád ten stejný) odjíždí do Chorvatska. Jen na 5 dní se svými přáteli s krásnými děvčaty. A co mi zbývá jiného, než mu věřit, a že i když dle jeho slov budou pít a dělat blbosti, což by se mi nelíbilo, a proto nejedu, musím mít i tak pocit, že jsem s ním a to znamená, že mu můžu a musím důvěřovat.

V minulém příspěvku jsem psala o tom, kterak mám pracovat na scénáři. Samozřejmě jsem začala velmi pozvolna a to včera. Občas si s tím nevím rady, je to velmi depresivní téma a někdy mám pocit, že mi to ubírá energii.

(Teď mě zrovna napadla paralela s Mozartovým Requiem na zakázku od Salieriho?! Pamatujete na film Amadeus? :-))

Ten domek na pláži, divadlo a cestování…všechny tyhle sny ode mě občas utečou pryč. Představuji si je jako bubliny, které mi utíkají, já se je snažím dohnat, ale zatím ještě pořád nepraskly. Což je dobré znamení. Více než dobré! Mám je stále na očích!