2a1jsou3

Uviděla jsem auto s touhle značkou a dost mě to pobavilo. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažila udržet v hlavě dvě choreografie, jeden kratičký dialog a písničku.

Tento týden byl zabijáckej…já ještě nevyspaná z neděle, kdy jsem vstávala po 3 hodině ráno, jsem se každej den učila na casting, kterej měl proběhnout ve středu.

Co bych vám povídala. Casting šílenej. Moc milí lidi, ale moje nervozita dosáhla nejvyššího stupně. Takže i když jsem se snažila si vsugerovat, že jsem nejlepší, a že jsem nejvíc připravená, nefungovalo to a moje tělo to vědělo. Situace se maličko zlepšila ve chvíli, kdy jsem musela chvíli čekat na předchozí uchazečku, která zrovna zpívala těžkou písničku ze zadání. Nevyzpívala to. Moje zlý já se zatetelilo blahem, že když to nezazpívám, tak se nic nestane, že s tím tak nějak asi počítají.

Prvně se řešil problém s portem, protože Deniska chtěla být za profesionálku, a tak si vzala sukni, jenže bez kapes. Nakonec se zadařilo a přišlo na řadu focení a pak mluvení o sobě. Čekala jsem, že řeknu jednu větu, ale to nestačilo, takže jsem z prázdné hlavy a s knedlíkem v krku, což není moc dobrá kombinace, lovila, co jsem studovala, vysvětlovala, proč jsem nestudovala na JAMU nebo na DAMU (jak jen slušně říct, že mě tam nechtěli?!), kde pracuju, proč, co dělám ve volným čase…no uf. Po rozhovoru si říkám, že už musí mít jasno. Zvorala jsem to hned od začátku.

Pak přijdou na řadu dva úryvky choreografií se zpíváním. U první jsem zůstala na pár vteřin stát, protože mi úplně vypadlo, co mám dělat. V té chvíli mi v hlavě zatroubilo to auto s tou skvělou značkou – co si holt nepamatujete, to z té hlavy prostě nevydolujete. Druhá už byla o malej fous lepší.

A měla přijít písnička. Nezapomněla jsem utrousit poznámku, že je opravdu těžká. Ani nevím, jak je to možný, ale když jsem skončila, je fakt, že jsem sama byla překvapená, že mi tou nervozitou neselhal hlas, byla jsem si celkem jistá a nasadila jsem to tam nejlíp za celou dobu, co jsem si to zkoušela. A dostala jsem pochvalu a větu o tom, že jsem je překvapila.

„Poprala jste se s tím velmi, velmi dobře.“

UF! Děkuju! Tak se to moje skřehotání doma v bytě a i doma před maminkou vyplatilo. Mimochodem, ani ona nevěřila, že to zazpívám!

V té chvíli se ve mně trošičku ozvalo sebevědomí a říkala jsem si, že ten poslední dialog dám určitě nejlíp ze všeho. A asi jo, nebo za mě to byla nejjistější část.

Někomu se to líbilo slovy pěkné, jiný mi řekl, že to na hlavní roli typologicky není. Ale zatím stále čekám na výsledky.

Řeknu vám, i kdyby nic, tak chodit na takový castingy je pro mě ta největší škola!

Trochu mě to všechno samozřejmě nutilo zamyslet se nad tím, že nikdo ve mně nevidí potenciál na první dobrou a pořád jen překvapuju, ale jak by taky ne, když to v sobě ještě nevidím dost ani já sama, že? Asi je to lepší než naopak…