Skoro polovina března! Lidi zlatí! Kdo to kdy viděl!?

Taky to tak máte, že kolikrát ani nevíte, co jste dělali, že to tak uteklo? A pak když si dáme jeden den sami pro sebe, tak div nemáme výčitky promarněnýho času. No není to šílený? Ale řekněme si upřímně – jak jsme rádi, že nic nemusíme? Já nevím, jak vy, ale myslím, že je hodně důležitý to dělat…i jako duševní očistu.

Neříkám přivírat oči nad tím, co se děje. Týká se to nás všech. Pomáhejme si, jak to jen jde, mějme soucit, představme si to i z druhé strany, že by se něco takového dělo nám…ale zároveň nezapomínejme žít i tady teď. Víc se k tomu vyjadřovat nechci, protože myslím, že už je toho dost a lidé ví sami nejlíp, co mají nebo mohou dělat / nedělat.

U mě poslední dobou taková horská dráha trošku…asi jako u hodně lidí…nejdřív všechno hezký…rozhodnutí vyplývající z mýho nejlepšího svědomí…a pak bumbác. Například jsem zjistila, že někomu, komu jsem mohla vždycky napsat, už napsat nemůžu…už ne.

Kolikrát si holt do života přitáhnu lidi, kteří v něm mají jen vymezený čas nebo u kterých pak zjistím, že už ve svým životě nechci (nebo oni mě). Dlouho pro mě nepředstavitelná věc. Vždycky jsem lpěla na každým vztahu, i kamarádským. Jenže jako každej mám přece právo si vybrat. Mám právo opustit lidi, se kterými nemám už dobrý pocit jako dřív. Mám právo se rozhodnout podle sebe. Ale nejtěžší je se s tím vyrovnat a ustát si to. A to i v opačném případě. Přijmout, že si za to můžu já sama, že nejsem víc extrovertní, možná i tolerantní a nemám kupu přátel.

A pak už to šlo jedno za druhým… Svět se zbláznil. Živý sny, ve kterých si neodpočinu…

Za půl roku mě čekají větší či menší změny. Ale o tom se včas dozvíte…

Držme si všichni palce a mějme se rádi!