Veškerá naše přesvědčení vyplývají z toho, co si o sobě myslíme my sami. Je to jednoduché a je to tak.

Pokud se nebudeme mít rádi, nebudeme mít rádi lidi okolo sebe a oni nebudou mít rádi nás. Je to jednoduchá rovnice.

Kolikrát jsem si v minulosti všímala především negativních vlastností na lidech okolo mě. Negativním vlastnostem jsem dala přednost před těmi pozitivními.

Přitom jsem si neuvědomovala, že ty chyby se mnou rezonují proto, že jsou to chyby, které mám možná já sama. Nebo ve mně něco jiného vyvolávají. Místo otázky proč jsem si to odmítala přiznat. Přiznat si cokoliv totiž mnohdy bolí. Znamená to otevřít oči tomu, před čím jsme je dlouhou dobu možná úmyslně zavírali.

Pak se ve mně něco zlomilo a rozhodla jsem se pro změnu. Došla jsem k tomu, že už mi na druhých lidech vadí čím dál míň věcí. Přestávám se jich bát a stranit se jim. Naopak se učím se jim otevírat. Jim, myšleno životu.

To, že jsem se neměla ráda, hodně  souviselo i s tím, jak jsem se dřív stravovala. Jedla jsem, jak byl čas, někdy ani jedno teplé jídlo denně, polívky ze sáčku… Byla jsem hodně rozlítaná a měla jsem pocit, že to nepotřebuju. Pohubla jsem. Dnes, v období kdy můžu říct, že se mám ráda, jím střídmě. Ale jedno teplé jídlo denně mít musím, snažím se nešidit, protože skrze to vnímám, že si to chci dopřát. Protože se mám ráda. Že přece nechci samu sebe držet o hladu. A chci se cítit dobře. A tak si dopřeju to, na co mám chuť.

Vždyť přece, kdo a proč mě bude hodnotit někdo jiný než já sama? Na kom jiném záleží? Proč bych si nesměla dopřávat? Můžu přece, co chci, když se já budu cítit dobře.

Kvůli okolí? Kvůli muži? Abych se líbila? Aby mě přijali? A aby aby… Ale proč? Proč by vše mělo být podmíněno přijetím zvenčí?

Přijměme se my sami, doopravdy a upřímně a pak sami uvidíme, že nás přijme i okolí. Bez ohledu na cokoliv.

Ještě dnes si občas zanalyzuju, co jsem jak kdy řekla, jak jsem se zachovala atd., ale už to umím sledovat. Sleduju, jak se s kým chovám, jak mluvím, jak se obecně vyjadřuju i gesty, s kým se jak cítím.

A díky tomu si uvědomuju, že se hlavně nesmíme bát být sami sebou a přijímat se i s našimi chybami. To je klíč ke zdravé sebedůvěře, kterou můžeme pořád a pořád posilovat. Je kam…