V jednom filmu jsem musela kouřit. Byla jsem z té scény tak nervózní, že jsem se rozhodla, že se naučím kouřit doopravdy a budu to používat, když to budu potřebovat.

Začalo to klasicky koupí cigaret. Velice nesměle jsem přišla k obchodnímu pultu a špitla, že chci ty nejlevnější, co tam mají. Nebudu přece utrácet za něco, co mi nechutná, že… Navíc tak zvláštní pocit studu, že nejsem hodná holčička nebo co… Divný, že?

Z toho přepětí jsem zapomněla na zapalovač. Nic, mám doma sirky, no ne?! Nakonec jsem si v dm koupila rovnou tři, doma jsem si uvařila kafé a obřad mohl začít.

Jakmile jsem zapálila cigaretu, se slastným výrazem ve tváři, že jsem to dokázala, zapomněla jsem, že ji pak nemám do čeho odklepávat. Co teď? Dovnitř bytu jít nemůžu. Na típnutí jsem ani nepomyslela. Tak jsem využila igelitový sáček z cigaret, jen na odklepávání ideál. Jenže po pár zacuckáních přišla i ta chvíle, kdy jsem musela řešit, kam to můžu típnout celé. Jako nekuřák doma překvapivě nemám popelník!

Uf, co teď. Doutná to čím dál víc, kouř mi nějak vlítl do oka, zčervenalo, a já ksakru pořád nemám típlou cigaretu! CO TEĎ?

Zkouším opět igelitový sáček a jediné, co vidím před sebou, je kilovka jogurtu. Igelitový sáček se, samozřejmě, propálí během vteřiny, ale je pod tím přece ten obal od jogurtu…kterej je, sakra, taky z plastu přece! Vzápětí si všimnu, že chyběl kousek, a téměř jsem propálila i ten jogurt. Naštěstí propálil jen první část obalu a druhou zanechal neponičenou.

Ale já se nevzdám! Každý den jedna cigaretka a za chvíli ze mě bude profík!

Moji historku výstižně zakončila moje kamarádka těmito slovy:

,,Je to krásný, Denisko, jak objevuješ svět.“