Taky máte ten pocit, že nikdo nikdy nemá už na nic čas?? Není to šílený? No, řekněte!

A čas běží…

Odkládáme. Nic si neužíváme. Chodíme do práce z práce jak roboti a jsme rádi, že se večer doplazíme domů. Pak nemáme čas na radosti, na který si tak zoufale chceme vydělat! No, není to šílený?!

A čas běží…

Nemáme čas si užít bytu, do kterýho se chodíme převážně jen vyspat. Nemáme čas na koníčky, a když už je máme, nechce se nám do nich, protože jsme otrávení/unavení/dosaďte si, co potřebujete.

A čas běží…

No nic, jen jsem vám to chtěla říct…

Plus to, že jsem se včera dívala jako každej rok na předávání Cen Thálie. Sedím u televize, chroustám svoje oblíbený brambůrky. Pozoruju róby, úsměvy, radosti, dojetí. Jdu chroustat další sáček bramburků a u toho špekuluju, komu bych cenu dala. Ale to nekončí…otevřete jakoukoliv sociální síť, kterých máte poslední dobou plný zuby – obzvlášť, když tam na vás vyhrknou takový příspěvky, jakože si matky stěžují na degradaci při oslovování „maminko“ lidmi v nemocnicích a porodnicích – a čtete si, jak jednotlivé školy gratulují svým absolventům k obdržení cen. Ty fakulty a katedry, na který jste nebyli přijatí a přitom jste tolik chtěli.

Ale ono někdy asi jen chtít nestačí… Nebo já nevím, co myslíte?!

Důležitý je asi říct, že už jsem se s tím opravdu zcela vyrovnala! Letošní dvojnásobné nepřijetí na herecké školy jsem proměnila v pochopení a ve smíření.

Teď jen vyčkávám na ten pověstný prst, který ukáže cestu. A slibuju, že až ji uvidím, tak po ní půjdu.

Díky moc všem, co mě na mé poněkud krkolomné cestě podporují!

PS: Na úvodní fotce je asi moje první cena v životě! První pohár zcela určitě! A toho si teda, sakra, vážím. Už teď ho opatruju jako takovou malou Thálii…