Tak jak jste začali ten nový rok 22? Taky máte pocit, že to strašně letí?

Já svůj novej rok začala průzkumem.

MHD v Praze ve mně způsobuje osypky a pomalu blížící se nervový zhroucení.

Od října 2019 do října 2020 jsem do práce jezdila metrem. Od listopadu 2020 do prosince 2021 jsem jezdila do práce nadzemní hromadnou dopravou (ano, slovo t****aj se mi ještě pořád po více než dvou letech žití tady příčí, takže pořád jezdím starýma dobrýma číslama). A musím říct, že se po mým nezvyklým, ale zato vskutku zajímavým (možná pro Bohnice) experimentu vrátím zpět k metru, který mi nezpůsobilo tolik šedivých vlasů, co mám teď.

Metro je špinavý, co si budem, nemám tam výhled, není kam jinam čumět než na lidi kolem, což je mnohdy opravdu o život, protože když nemáte náladu, tak opravdu zabíjíte pohledem. Na knížku to taky nevypadá, protože to mám do práce málo zastávek a než tu knížku vybojuju z chapadel mé tašky, vystupuju.

Nicméně, je to obrovskej dopravní prostředek, lidi se tam tak nějak rozptýlí, a když jsem chodila úplně dopředu, kam se tak daleko většinou nikomu moc nechce jít, tak se to dá vydržet.

Ale co nevydržím jsou přeplněný nadzemní dopravní prostředky, který většinu času praskají ve švech a to i kdybyste jeli v 7 ráno nebo v 7 večer. Pořád. Sednout si je téměř zázrak – naštěstí to v mým věku ještě nepreferuju. K tomu nemůžu opomenout přervaný batohy na zádech, který si „přece kvůli pár zastávkám nebudu sundávat“, a boj o tyč, který většinou končí tak, že se zpoza země, kam dopadnu po prudkém zabrždění, dívám na spolucestující držící tyč oběma rukama nebo nejlépe se o ni celou opírajíc, protože všichni víme, že ta tyč tu vyrostla právě pro něj.

Znáte ten film „Já už budu hodný, dědečku!“? Přejmenovala bych ho na: „Já už budu hodná, dopravo!“ Slitování, slitování!

 

PS: Od novýho roku, opět každou neděli, novej článek! A budu mít vždycky co říct! Vždycky! Slibuju.