Když můžu (rozuměj, mám-li sama dost síly), podám pomocnou ruku. Snad protože vím, jaké to občas je. Někdy mám stejně jako všichni pocity, že se na mě valí svět. Že mu nerozumím. A že se okolí proti mně spolčilo…
Objednané knížky v knihovně nedorazily.
Trhá se mi moje milovaná šála.
Kolegyně mi něco (pro mě) hnusného řeknou.
Naštěstí si vzápětí uvědomím, že se musím podívat, co můj stav způsobuje.
Proč se cítím tak, jak se cítím?
Proč si některé věci beru osobně?
Co se mě dotýká?
Proč se mě některá narážka dotkne a někoho vůbec ne?
Když vím, že něco bolí zrovna MĚ, pak z toho vyplývá, že ten problém, který nastal, není u toho druhého, kdo tu (byť nechtěně) zlomyslnou myšlenku pronesl, ale u mě samotné.
Uvědomění je prý základ úspěchu. A tak i když je to občas náročné, rozhodla jsem se víc než polemizovat chodit do hloubky. A postupně se dopracovávat k tomu přestat si brát věci osobně.
A tak…mám své sny. Ale mám ve svém okolí také lidi, kteří mě utvrzují v mých minulých přesvědčeních. Odkrývají mi mé bolesti spjaté s pocity, že na něco nemám. Jenže ouha! Je otázka času, než si uvědomíme, že tyhle limity si dáváme jen my sami.
Přemýšlela jsem nad otázkou – máme-li kamaráda, máme k němu být stoprocentně upřímní?
Jak moc ho máme podporovat i v tom, s čím nesouhlasíme, a v čem ho v našich očích nevidíme?
Ne nadarmo se říká, že člověk si musí být sám sobě tou největší oporou. Ale přesto vás pomocná ruka, slova pochopení a motivace také od vašich nejbližších nakopnou do lepších a lepších výsledků.
Po několika za sebou jdoucích zkušenostech jsem se zamyslela nad tím, že mi lidé primárně říkají, že mě mají rádi a záleží jim na mně. A vysloví to ve chvíli, kdy mi vzápětí chtějí říct, že podle nich na něco nemám. Něco bych dělat neměla, protože: nemám hlas, talent, správnou výslovnost atd. atd.
Vážím si upřímnosti, když se na ni ptám. Ať je jakákoliv.
Nevážím si upřímnosti za každou cenu. Nevážím si jí u lidí, kteří ji skrývají za to, že jim na mně záleží. Záleží, ale přitom mě podle svých měřítek srovnávají, hodnotí a stanovují mi limity. Ti, co mě mají rádi? Dávají mi podmínky? A co absolutní příjetí a podpora? Absolutní láska?
Nezamýšlí se nad tím, že nemusím být stoprocentně dokonalá, ale že mnohdy stačí vůle, píle, trénink, příležitost. Šance. Že omezení, která mi dávají, protože mě „mají rádi“, mě stahují dolů. Pokud moje cesta není ta životní, pak to poznám. Dveře za ní se uzavřou. Ale nač ji vzdávat předem na základě předsudků? Ty největší sny vznikly z iluzí nejchudších a nejnaivnějších lidí, do kterých by to mnohokrát nikdo neřekl.
A co bych byla za přítele, budu-li ho od něčeho odrazovat?
Někoho, koho mám rád?
Jak můžu předpokládat?
Jak můžu vědět?
Když se zklame, vím, že je natolik silný, že se z toho dostane, případně mu budu oporou.
Ale proč my lidé máme ve zvyku stále někoho soudit předem? Říkáme, jak naše společnost už nežije v takovém zajetí předsudků jako dříve, ale ve skutečnosti v nich žijeme pořád a stále.
Když člověk něco chce, měl by za tím jít. Nebo se alespoň pokusit. Protože nikdo není vámi a vy nejste nikým jiným. A i když si myslíte, že ano, do jiného světa než do toho svého nevidíte.
A tak dřív, než někoho budeme od něčeho odrazovat, zkusme se zamyslet nad jednou věcí:
Racionální úvahy se dávají druhým snadno a víte proč? Protože se netýkají nás.