Hudba a tanec. O hudbě už jsem jeden článek napsala. A teď je na řadě tanec… Proč? Protože jsem měla v nedávné době opět jeden velmi intenzivní zážitek.
Balet. Nádherný. Těžko popsatelný. Pro některé lidi (obzvláště možná pro muže) nepochopený. Z mé strany uplakaný.
Chvění.
Balet, ve kterém vidí každý to, co chce vidět. Ve kterém vidí každý tolik, co může vidět.
Černé vesty, kufříky, schody, zdvižené ruce, zástupy, smrt, touha přežít, odevzdání se, bezpráví, strach. To jsem viděla já. Hrůzy válek, ideje, násilné odtržení matky se synem, milence s milenkou, lásku, která při vší své moci není schopná zástupy zastavit.
A mezitím, Hradišťan a Jiří Pavlica. Energie, návrat k lidské přirozenosti, k přírodě. Ke kmenům a k tomu, co spojuje lidské i zvířecí klany a další a další. Uvolněná radost.
Přemýšlela jsem o všech těch hrůzách, hlavou mi prolétaly obrazy, jako bych jeden z nich prožila. Jako bych byla jednou z těch matek, co objímá své dítě a nechce ho pustit ven za dveře, natož snad ho nechat zemřít ve válce. Taky jsem byla dívkou, co miluje a nechce opustit toho, kdo miluje ji. Či snad naivní dívkou, která měla pocit, že když zemře její milovaný, zemře taky. Byla jsem i ženou, která miluje, hroutí se z odchodu svého muže, ale ví, že musí být silná, a že musí žít. A takových osudů je tisíce. Žádný z nich jsem neprožila, ale mám pocit, že mi byly velmi blízko…
Někdy bych si nejraději obešla všechny staré lidi na světě. Chtěla bych s nimi sedět u stolu, povídat si, prohlížet si staré fotografie, které mají připravené na stole, prohlížet si starý nábytek a vůbec celkově starobylý dům nebo byt, ve kterém bydlí. Jejich myšlení je totiž jinde. Je jiné. Žijí ve svém světě, ve svých věcech, které jsou jim blízké, ve svém myšlení, ve svých vzpomínkách a moudrostech, které si za celý svůj život „vysloužili“. Povídat si s lidmi, kteří ví, co prožívali tehdy jako mladí, a jak se na všechno dívají dnes. Naučit se číst v lidských očích, které vám kolikrát snad raději ani nechtějí říct, co všechno… A co vůbec lidé za války? Co cítili, když jim někoho odváděli? Co cítili, když odváděli je samotné? Ano, k tomu tématu se dá hodně načíst, ale jsou věci, co se načíst zkrátka nedají. Už jen ta děsivá bolest v hlasu…
Dotančili a já se dívala na baletku, která má za sebou roky dřiny… Roky a roky, a i když by na sobě tak dřela, nikdy by se nemusela stát sólistkou. Být baletkou zní krásně, ale také je za tím spousta fyzické bolesti, která jí ani tak nezaručí sólové role. Navždy můžete zůstat „jednou ze sboru“.
Ale přesto jsem v tu chvíli myslela na to, že být baletkou, nikdy bych se nestyděla za to, kdo jsem. Neptala bych se, proč tu jsem. Nestyděla bych se sama za sebe. A snažím se nestydět se ani teď… Kvůli divadlu… Kvůli divadlu? Ano, kvůli mému vysněnému divadlu…
Co je to vlastně divadlo?
Nenahraditelný, jedinečný okamžik. Nic vám ho nedokáže vrátit. Je jen tady a teď.
A tak si tak nějak uvědomuju, že ten čas hrozně rychle plyne. Okamžik nechytíte, nic z minulosti nevrátíte zpátky, nic z toho, co jste řekli, udělali. Ale nejen to. Hlavně to, co jste neudělali.
Nechci si jednou vyčítat, že jsem neměla dost odvahy. Mám ji, vím, že ji mám, ale na chvíli jsem ji ztratila. Ztratila a na přijímačky nejela. Vystoupivší z prostředí, které je mi tak blízké, nepohnutí se z místa s věcí, kterou jste stvořili, dohadování se o tom, jaký máte a nemáte hlásek, jací jste a nejste, jak působíte na okolí, to vše bere člověku sílu a hlavně odvahu. A tak jsem ji ztratila a zbaběle utekla. Stydím se za to, ale snad to bylo k něčemu dobré, protože o to víc si uvědomuju, jak jsou ta vyřčená slova pravdivá:
Buď sobec. Buď sobcem, který motivuje další „sobce“ a naučí se žít svůj vlastní život. Bude rozdávat radost a bude věřit ve své vlastní schopnosti. Protože ví, že on je má.
A tak si přeju lásku pro všechny (bez jakékoliv myšlenky na to, že bych se toužila stát Miss ČR, abych reprezentovala republiku ve světě a šířila lásku a dobro). Za všechny bolesti, co lidé prožívají. Nejen ve válce, ale také ve vztazích s jinými, se sebou samotnými, s bolestmi…