Není tomu tak dávno, co jsem přemýšlela nad tím, komu bych chyběla, kdybych zemřela.

Jo, hodně divný představy jí běží hlavou, pomyslíte si.

A právem. Divná jsem.

Mám a měla jsem vždycky ze smrti strach, ale od té doby, co zasáhla naši rodinu tak moc zblízka, mám pocit, že už se jí nemusím tak bát. A tyto myšlenky navíc nevypovídají ani nic o tom, že bych nechtěla žít.

 

Jen mě zajímá, jak moc jsem pro druhé lidi znamenala. Koho jsem zasáhla, koho poznamenala… Kdo by opravdu litoval toho, že já už nejsem? Mimo rodinu.

Ano, je to hloupost a vím, že takto se přemýšlet nemá, ale zkrátka mě to zajímalo.

Jaká je doba, než člověk zapomene?

Jak dlouhá je doba, než bolest přejde?

Jak dlouho trvá, než je váš partner ze samoty „nucen“ vás nahradit?

A dozvím se to vůbec kdy já?

Zůstávám v tomhle světě a můžu sledovat něčí kroky?

Vím jsem, že existuje spousta lidí, kteří žal a bolest předstírají. A že to umí…U některých zase můžeme mít pocit, že pro ně nic neznamenáme, ale nakonec právě je to bolí nejupřímněji.

Ale teď k tomu, proč jsem o tom ve skutečnosti přemýšlela. Bylo to hned z několika důvodů.

Inu, předpokládejme, že zřejmě všichni známe princeznu Dianu. Chtěla jsem být jako ona. Dodnes si pamatuju na její pohřeb, který maminka sledovala v televizi. Když před pár lety dříve sledovala ona a další milióny lidí po celém světě její pohádkovou svatbu s princem Charlesem, asi těžko by se našla žena, která tehdy nechtěla být jako ona. Nedávno se ke mně úplně náhodou záznam z této svatby vyhrnul na youtube v doporučených videích. A ano. I já toužila po tom, abych měla nádherné svatební šaty s  předlouhou vlečkou, aby mi celý svět přál, jak jsem v nich krásná, jak říkají, že já jsem jejich princezna.  Protože jsem chtěla mít moc jako ona. Moc pomáhat. Ať už to dělala zištně nebo nezištně, chtěla jsem taková být kvůli sobě. Naivní představy všech dívek mohly skončit na smetišti v roce 1997, když paradoxně zemřela ve chvíli, kdy se stala sebevědomou a samostatnou ženou.

 

Teď už vím, že ze mě princezna nikdy nebude. Svatební šaty kdoví, jestli na mě kdy čekají, kdoví, kolik lidí mě v nich bude sledovat a kolika lidem budu moct během svého života opravdu pomoct.

Kéž je mým osudem pomáhat těm, co můžu, co si ji zaslouží a co o ni stojí. Kéž je mým osudem se vdát, založit rodinu. Kéž mám toho pravého, pro kterého jsem jiná než všechny ostatní.

Kéž jsem jiná taktéž pro ostatní, které by můj odchod bolel víc, než si moje hlava kdysi usmyslela…