Tak a dost.
Žádnej smutek! Dost už!
Propady jsou propady…někdy je dobře, někdy je hůř. Je to normální a je to život sám.
Ale je to taky hodně o tom, na co v určitej moment zaměříme naši pozornost. Já ji zaměřila směrem, kde nic nebylo dobrý.
Pak ale zjistím, že vylezu z ulity a začnu si všímat maličkostí…
- Třeba toho, že mě další muž v MHD chtěl nechat pustit si sednout.
- Nebo že jsem po jedné akci odešla, pak jsem se otočila nevědomky za sebe a tam stála žena, se kterou jsem nějak vnitřně souznila a chtěla jsem se s ní seznámit. Náhoda?
- Ten podací lístek, o kterým jsem psala minule, jsem našla! Reklamace vyřízena!
- Mám za sebou první hodiny swingu, i přesto, že chci předtím zůstat v posteli, nevylézt a na posilněnou si musím dát skleničku Prosecca… Přitom mi dělá tak dobře seznamovat se s novými lidmi! Ach jo…to jsou ty moje věčné protiklady…
- Jupijej, blízcí kolem mě jsou zdraví a šťastní, čekají děti, chystají svatby…vždyť je to hezký!
- Dostala jsem dárečky a přání k svátku.
- Byla jsem na skvělým divadle – Mýcení v Divadle Na Zábradlí od mýho milovanýho Mikuláška (režisér).
- Nekonečná podpora lidí, na kterých mi záleží.
- Telefonát od sestry.
- Telefonát od bratra.
- Online casting – možnosti přicházejí! Ještě kéž by něco z toho vyšlo…
Tak proč se pořád patlat v tom, co je špatně… Jasně, někdy není vyhnutí…někdy to tak prostě je a neuděláte s tím nic. Jasně, pořád mám ekzém, pořád bez čaje neusnu, pořád se strašlivě bojím opouštění jistot…
Jasně. Pořád si sedám, když už je kde!, na špatná místa v MHD. V létě tam, kde je nejvíc horko, v zimě tam, kde fučí.
Jasně, pořád jsou věci, co mě štvou. A ony nezmizí.
Jasně že budu pořád toužit po tom stát se druhou lady Di, abych mohla měnit svět k lepšímu, abych učila lidi laskavosti, abych spojovala rozdělené…
Pocit nespravedlnosti, že někdo má ve vašich očích tu cestu jednodušší, ale kdoví, jestli v jiným životě by to nebylo naopak…
Jednu kapitolu uzavírám. V pátek 30. září jdu naposled do práce.
Konec jedné krásné tříleté kapitoly.
A otevírá se nová.
Trápila jsem se, hodně jsem se trápila, protože jsem nevěděla, jaká nová kapitola se otevírá.
Ale vím, že se život o mě postará. Chtěla jsem mu důvěřovat, a tak jsem nic nelámala přes koleno, a udělám to tak i teď.
Prostě jen jsem a věřím ve vyšší princip…nejen ten mravní…
Sbohem, moje milované Národní…bylo a jsi pro mě (ne)dotknutelným vším…