Přišel jsi znenadání…nečekala jsem tě…a ty už jsi tu zas…
Tak brzy…tak brzy po sobě…
Objevíš se jednou za čas. Nezaklepeš, nezazvoníš, jen se objevíš a čekáš, co bude. Jak na tebe budu reagovat. Uteču nebo zůstanu?
Ale pokaždé je to s obrovskou silou…
Jsi jako hrom, co udeří, a já nevím, zda se jít někam schovat nebo vstát a vzdorovat ti.
Jsi ten, co mě zabíjí.
Jsi ten, co mě motivuje.
Jsi ten, co je a není.
Jsi ten, komu se bojím podívat do očí.
Jsi a nejsi skutečný.
Jsi v mé hlavě a stín na srdci.
Jsi neviditelný, přitom stojíš přede mnou.
Jsi můj stín.
Jsi můj strach. Moje obavy.
Jsi pravda a lež.
Jsi realita i sen.
Jsi ten, komu dávám tvar.
Kdybych byla slavná…něčím výjimečná…geniální…asi by se o mně mluvilo jinak.
Takhle jen cítím všudypřítomnou, nevyslovenou otázku, proč se místo tmy nesnažím hledat světlo?
Kdo mi uvěří, že kdybych věděla, jak z toho ven, tak to udělám? Kdo mi uvěří? A kdo vůbec pochopí?
Kámen na krku, který mě stahuje dolů.
Vypálený cejch, který nikdy nezmizí.
Nenávratně pryč…