Podruhý v životě jsem se probudila (s) pláčem a zalykáním se. Nemohla jsem se nadechnout. Protože už jsem to zažila, ten pocit jsem znala, a tak jsem myslela, že další sen ho zahojí… Zahojil. Jedna noční můra vystřídala druhou… Bez čaje na spaní neusnu…když, tak za hodně dlouho. Ale aspoň po něm nemám zlý sny….
Tády tády dááá! Další natáčení za mnou, ale – opět! Nespokojenost sama se sebou. Nevím, jestli mám problémy s pamětí, nebo jestli se zkrátka jen dostatečně nepřipravuju?! Klapka – kamera jede – akce! ,,Něco něco něco něco..ouč…pardon…omlouvám se.“ ,,Nevadí, jedeme znovu!“ A už jsem to řekla přesně. Ale nevěděla jsem, proč to říkám. Tak…
Jsem staroch. Teda, na určitý věci…třeba přeplavat nahá Vltavu, tančit na stole, zpívat podnapilá před policejní stanicí, po představení vejít na jeviště a klanět se s herci/tanečníky atd. Dobře dobře, fajn! Přiznávám, že to je spíš moje osobní stydlivost, než že by šlo vyloženě o věk… Ale zase mám pořád ještě čas na to nasávat…