Čas neúprosně zavřel svá vrátka před létem a pomalu se na nás chystá zima, moje oblíbené roční období. Před rokem touto dobou pro mě bylo všechno nové. Pár dní nazpět jsem první rok oslavila v práci, v bytě, i uvnitř sebe samé. Stále ještě s hořícím vědomím, že můj přechod byl více než správný. Jak se tak snažím…
Jsi maková! Tvarohová! Povidlová! A já radši kokosovou! Zadívám se do očí a řeknu si: děkuji. Když mě někdo urazí, je to o něm. Netoužím po tom, aby mě NĚKDO přijímal. Aby mě KAŽDÝ přijímal. Právě s jednou kamarádkou jsme si nedávno říkaly, jak jsme šťastné, že právě spolu můžeme být samy sebou. A to je ono! Být…
„Všecko neeej! Hodně štěstí zdraví a abych nezapomněl, tak taky to…zdraví…spokojenost… Však to znáš!“ Díky, díky, díky! Tzv. můj den pomalu končí a já sedím a přemýšlím, jak jsem svoje narozeniny slavila. Musím říct, že poslední čtyři roky ani jednou tak, jak jsem předpokládala, či čekala. 2017 – v Bretani s kouzelnými prarodiči, přesladkou…