Leden 2018. Úmrtí taťky.

Říjen 2018. Rozchod. Stěhování.

Červenec 2019. Úmrtí dědy.

Září 2019. Rozchod. Stěhování. Nová práce. Nové město.

Říjen 2019. Úmrtí babičky.

Propady, pády, radosti, strasti a starosti. Nic není pevný bod a nic není přímá linie.

Dřív jsem lpěla na věcech. Při vyklízení babiččina bytu jsem si v hlavě několikrát pokládala otázku, co z člověka vlastně zbyde. Namísto věcí, ať už hodnotných či méně hodnotných, nejvíc to, jak žil. Jak přemýšlel, jak jednal s ostatními, jak na ně působil, co nám přenechal lidsky. Zbytek jsou jen věci, které celý život nejdřív urputně hromadíme, a poté stejně skončí na smetišti.

Ale přesto pořád vyrábíme nové a nové věci…

Stejně jako nové a nové vztahy…

Vzpomínám si, že v době, kdy zemřel děda, seděl u mě. Za celé dva dny od doby, kdy jsem se to dozvěděla, jsem neuronila ani slzu. A pak přijel a já mu plakala v náručí a nemohla to zastavit. Uvědomila jsem si, že přes něj prožívám znovu úmrtí táty. A on mi po mých omluvách řekl, že je moc rád, že jsem mu to řekla, protože má pocit, že mi teď i víc rozumí.

Po dvou měsících je to pryč. Kam se to tak náhle poděje? Kde je ono porozumění?

Vyprchalo stejně rychle jako láska. Láska, kterou téměř každý partner zaobalí slovy miluju tě. Říká je jako rutinu. Říká je, protože cítí, že se to tak má. Jenže miluju tě už dnes pomalu říkáme i kamarádovi, kterému o půlnoci vlepíme opileckou pusu.

Vyslovujeme to jako naši přirozenou součást. A možná to chceme, ale neumíme to. Většina z nás neumí milovat. Ale je třeba si uvědomit rozdíl mezi „mít rád“ a „milovat„. Spousta lidí má na začátku vztahu pocit, že miluje. Jenže ona je to jen zamilovanost, která vyprchá, a až poté přijde ona trvalá láska. A ta už tak snadno nemizí.

Mít rád / být zamilován, ale nevidět mého partnera znamená:

Jsi fajn, je mi s tebou celkem dobře, ale co když na mě čeká ještě někdo lepší? Tamta holka je tak hezká a vtipná, s tou určitě nikdy nebudou žádný problémy. A to přece chci: žádný problémy. Nechci vztah, kde se hádáme i o něčem jiném než co bude dnes k večeři. Možná je mi svým způsobem i jedno, kdo to bude. Protože nedokážu vidět osobnost. Není to moje chyba. Jen to prostě neumím. Chci mít klid.

Milovat a vidět svého partnera znamená:

Vím, proč jsem si tě vybral. Vím, co mě k tobě přitáhlo. Vím přesně, co se mi na tobě líbí a na čem by se dalo zapracovat. Není to moje ego docílit něčeho, na co nemám. Miluju tě i s tvými chybami, a na našich společných pojďme společně pracovat. S tebou.

Sociální sítě to s námi myslely dobře. Měli jsme si být blíž. A v jednu chvíli jsme asi i byli. Jenže co tam děláme dnes?

Učíme se povrchnosti, jsme líní pracovat, a tak žijeme a neprožíváme. Hodnotíme se navzájem, na základě přátel na Facebooku a sledovatelů na Instagramu si v hlavě vytváříme domněnku o tom, jak jsme populární a oblíbení. Přitom je jím dnes téměř každý a vůbec to nemá žádnou vypovídající hodnotu. Moje selfie s citátem na zdi a s milionem lajků mi nezaručí, že nejsem uvnitř prázdná, s vnitřními strachy a ve vztahu k ostatním o tom vůbec neumím mluvit, neumím sdílet, komunikovat. Zato se umím dobře vyfotit.

Proto už mě sociální sítě nebaví. Vlastně mě co kdo kde vůbec nezajímá. Kdo mi to bude chtít říct, tak mi to řekne.

Dnes mi zní hlavou věta: Povrchní lidi sami v sobě mají největší bordel. Ale já ho v sobě nemám, tak se těmito lidmi neobklopuj!

Včera jsem měla velkou krizi, byla jsem příliš unavená z posledních dní, neschopná čehokoliv. Připadala jsem si vyždímaná a pohozená jako rohožka přede dveřmi.

Ale já chci i přesto všechno věřit, že se to děje proto, že se to dít má. Že to byla ta cesta. Není úplně jednoduchá, posypaná zlatem, jak jsem si na začátku myslela. Má i „stinné“ stránky, které musím překlenout. Jako vždy a všichni.

Všichni žijeme, jak nejlépe umíme. Spousta bolesti však pramení z povrchnosti a z neschopnosti jít víc do hloubky. Já ale vím, že čím víc překážek dokážu zvládnout, tím víc na sebe budu hrdá.

Jsem ráda ve vztahu, protože se v něm ráda učím, ráda se poznávám a pracuju na sobě. Nepotřebuju muže proto, abych zvládla životní události, ať už jsou jakékoliv. Ani nikoho, kdo za mě vyřeší moje problémy. Takového jsem nikdy nehledala. Vždy jsem chtěla partnera, který mi bude oporou. Který mě obejme a pohladí, který je se mnou, když to potřebuju. A třeba jen mlčí, ale já cítím, že mi rozumí… Vím víc než kdy jindy, že si vždy poradím.

Chci jen čistotu citů a upřímnost. Nic víc po životě nechci.

Když si zvládnu být oporou pro sebe, pak můžu být oporou i pro ty, co mě potřebují.

Pro rodinu v poslední době nejvíc…