Přišel jsi znenadání…nečekala jsem tě…a ty už jsi tu zas… Tak brzy…tak brzy po sobě… Objevíš se jednou za čas. Nezaklepeš, nezazvoníš, jen se objevíš a čekáš, co bude. Jak na tebe budu reagovat. Uteču nebo zůstanu? Ale pokaždé je to s obrovskou silou… Jsi jako hrom, co udeří, a já nevím, zda se jít…
Je středa odpoledne… …a já myslím na lásku…na pocit bezpečí…na to, co jsem chtěla a co mám. Na pracovní možnosti, které případně vzít… Na rozpory… Na sny a na jejich rezignování… Na štěstí… Na život… Umím být vůbec šťastná? Umím vůbec milovat? Někdy samu sebe přistihnu, že nevím, co to je… A že je moje srdce…
Co říct, když jsou ústa němá na okno tluče černá tma co bych chtěla, to se říkat nemá kolem krku vine se mi temný chlad ,,Buď jiná“, řekl jsi Jaká? Jaká mám být? ,,Ať milování hodna jsi, ať nemusím tě mít, když nechci víc“ Můj příběh zdá se prostý stejně jak začíná, tak…