Procházela jsem se po nábřeží, když jsem uviděla výdejní okýnko, u kterýho v nabídce stálo: Co sebou… A někdo k tomu celkem trefně dopsal: Co se sebou… Když jdu mojí trasou, vždycky vyhlížím divadlo. To divadlo, za kterým jsem odešla, tu lásku, ve které jsem spatřovala smysl mého tehdejšího života. Poznala jsem ho jen krátce. A…
Nepřijdu si jako jejich kamarád, souputník, ale jen jako vrchní ¨“testovač“. A vlastně už ani jako ten. Spíš jako stroj…bez špetky kreativní činnosti… Jenže jednoho dne ten pohár přetekl… Sesypalo se mi to jako domeček z karet…k tomu bezmoc, zoufalství a pocit zmaru, že všechno, co momentálně dělám, je zbytečný, nebaví mě, nezvládám to, jsem…
Vždycky mám tolik témat, o kterých bych chtěla psát, a když dojde na věc, zjistím, že je pondělí a že už nevím jak a kde začít. Spousta myšlenek, nápadů a prožitků ve chvílích, které přejdou a pokud je rovnou nenapíšu, už se k nim zpětně těžko vracím. Taky to tak máte?! Dnes lovím v paměti a přemýšlím…